Panebože, zapomněla jsem si doma mobil.
Musím se vrátit?
Zazvonit na řidiče, vyskočit za jízdy, zatáhnout za bezpečnostní brzdu?
Co blbnu, nejsem ve vlaku.
Polévá mě horko, zmocňuje se mě panika, když se vrátím, přijdu pozdě na poradu.
No co, tak tam zavolám… ale jak, nemám přece mobil.
“Paní, nepůjčila byste mi svůj mobil,“ rvu neznámé telefonující ženě aparát z ruky. “Co děláte, ženská, vy jste úplně zešílela, pomoooc....“

Všichni v kavárně se po nás ohlíželi, jak mi kamarádka barvitě líčila příhodu se zapomenutým mobilem.
“Ty to opravdu takhle prožíváš?“ divila jsem se.

Já to mám úplně naopak.
K mobilům mám odpor.
Selžou ve chvíli, kdy je nejvíc potřebujete.
Jednou v zimě jsem se vracela z Ostravy do Prahy. Byla kalamita, u České Třebové spadl přes trať strom. Několik hodin jsme trčeli kdesi v hlubokých hvozdech, kde nebyl signál.
Když nás konečně odklonili a mohli jsme pokračovat jinou trasou, došla baterka.
Normální průběh.
Místo v deset večer jsem dorazila nevyspalá a zmrzlá v šest ráno. Doma se mnou nemluvila ani klika od dveří.
„Na co máš mobil?“
“Na h….,“ chtělo se mi odpovědět.

A když funguje, je to zloděj soukromí, nemám klid, jsem neustále k zastižení, jako by mě někdo sledoval, jako bych měla být stále někomu k dispozici.
V převlékací kabince, v sámošce, u kadeřnice, na záchodě.
No, nedivte se, někdy si musíte vzít kabelku s sebou i tam. Třeba na nádraží, ve vlaku…

Když si ho zapomenu náhodou doma, užívám si to.
Jsem volná jak pták, nikdo mě nehoní, nikdo se mě na nic neptá, žádné esemesky, nic mi nekvílí v tašce.
Nechápu lidi, co mají mobil neustále přimrzlý k uchu.

Kazí to vztahy, narušuje slušné chování.

Posuďte sami:
Máte třeba rande, sedíte u večeře, vašemu protějšku zazvoní mobil a on se v lepším případě odporoučí na deset minut pryč a v tom horším před vámi řeší problémy nepříslušející vašemu sluchu.
Málo platné, že se vám pak půl hodiny omlouvá…

A toto jsem opravdu zažila:
Nablýskaná atmosféra premiérového představení opery.
Poslední srdceryvná árie Rusalky nad umírajícím princem doznívá, rozechvělé publikum mačká kapesníčky, bylo by slyšet upadnout špendlík... když vtom v prvních řadách: taram, taram ta ra ta ta na plné pecky mobilní znělka z Viléma Tella.
Už jen chybělo, aby „pachatelem“ byl dirigent.

Dlouho jsem se mobilu bránila.
Brala jsem jako přednost, že ho nevlastním, dmula jsem se pýchou, že nejsem otrokem této technické vymoženosti.
Pak začaly děti dojíždět do školy a strach o ně nás donutil se „zmobilizovat“.

Děti a mobily by dalo na samostatné téma.
Ony povýšily tuto malou a funkcemi čím dál našlapanější věcičku na prestižní záležitost.
Nejnovější modely mají v rodinách většinou děti.
My dospělí si přece vystačíme s nemoderními pádly, ale naše děti by se úplně znemožnily.

A co znamená mobil pro vás, milé ženy-in?

Obešla byste se bez něj, nebo je už s vámi navěky spjat?

Píšete ještě pohlednice, nebo posíláte už jen esemesky?

Zažila jste s mobilem nějaký trapas, nebo vám naopak pomohl v nesnázích?

Záleží vám víc na jeho vzhledu, nebo funkcích?

Napište mi, svěřte se, ať už jste milovnice nebo odpůrkyně mobilů.

Reklama