Dýško, diškrece, spropitné - to vše jsou peníze, které z dobré vůle dáváme jako projev díků za příjemně odvedenou službu pro naši osobu v restauracích, ale také třeba v kadeřnictví, na trhu či u řezníka. Meze se v tomto směru nekladou a možná vás překvapí, že těch pár korun udělá radost hned dvakrát. 

Přej a bude ti přáno. Dej a bude ti dáno,“ říkala mimo jiné moje moudrá babička, když jsem byla malá. Až mnohem později jsem se skrz naučně-populární literaturu dozvěděla, proč to tak fantasticky funguje. A hlavně se mi to potvrdilo v životě. Teorie bez praxe není totiž nic.

tip

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Ale pojďme se věnovat tomu, co jsme v úvodu nakousli. Proč právě tolik pozornosti věnovat několika korunám, které někomu dáme jako dýško? Je to tak snadné… 

Nám výrazně neubude a díky tomuto projevu štědrosti se někdo bude cítit výrazně lépe. A překvapivě to budete také vy! Samozřejmě, že podobný pocit bude sdílet i ohodnocený jedinec, což je jasné z logiky věci, ale zamysleli jste se někdy nad svou náladou, když tento akt jisté velkorysosti provedete?

V knize Zjednodušte si život (Werner Tiki Küstenmacher, Lothar J. Seifert) autoři přímo k této tradici štědrosti nabádají a tvrdí, že i když nedáte žádnou závratnou částku, budete si připadat mnohem bohatší, než ve skutečnosti jste. A že vaše mysl se na tuto pozitivní vlnu napojí a ta související energie bude pro vás „pracovat“ ještě poměrně dlouho. Zajímavý úhel pohledu, že?  

Možná opravdu platí výše uvedené: Přej a bude ti přáno. Dej a bude ti dáno.

Zásadně zaokrouhluji všechny platby v hotovosti na desetikoruny,“ říká třicetiletá Andrea. „Samozřejmě že to neplatí v případě, že jsem se službou vyloženě nespokojená, ale to se mi stává málokdy. Díky těmto drobným vydáním mám už „svého“ trafikanta, který mi k novinám ráno přidá úsměv i pozorného řezníka, jenž vyloví vždy nějak hezčí kousek masa, než se na pultě zdál být. Že je to nemorální a peníze navíc by neměly ovlivňovat službu jako takovou? Takto nepřemýšlím. Mě to nezruinuje a myslím, že jsme všichni - včetně mě - tak nějak šťastnější, resp. lépe naladěni...

Irena se staví k dýšku trochu jinak.

Spropitné nedávám. Snad leda tak v restauraci, ale tam moc nechodím. A když už ano, platí obvykle přítel,“ říká nekompromisně pětatřicetiletá Irena s odůvodněním, že jí také nikdo v zaměstnání nedává žádné peníze navíc, když odvede v kanceláři dobře svou práci. „Je to prostě samozřejmost, že udělám vše nejlépe, jak se má. A jedno, zda sedím za přepážkou v bance nebo roznáším jídlo. Je to zkrátka naše práce, naše povinnost.

Přečtěte si také:

Reklama