svatba

Tak to je teda bomba! Po těch strašných hádkách a scénách, kdy jsme se střídavě téměř obávali o život jednoho či druhého, nás najednou – zcela bez přípravy – šokovala Saša lakonickou informací: „Třicátého se vdávám. Beru si Filipa…“

„Cože, Filipa, jakého Filipa?“ divili jsme se svorně. Znali jsme jen jediného Filipa ze Sašina okolí. Jejího bývalého a zcela zatraceného manžela.

„No, kterého asi! Zjistili jsme, že náš rozchod byla chyba a že bez sebe nemůžeme být!“ šokovala nás kamarádka. „A navíc jsem těhotná!“ kontrovala.

Ještě máme všichni v živé paměti neuvěřitelné hádky, nečekané noční telefonáty, pláč a žádosti o ochranu či o azyl. Partnerovy výhrůžky, tajné špehování a honičky noční Prahou. To se ta Saša úplně zbláznila?

Vzali se brzy, i když nemuseli. Saše bylo jednadvacet, Filipovi o rok míň. Rodiče je varovali, aby nespěchali, ale marně. Po devíti letech „italského manželství“ se rozvedli – jejich svazek úplně ztroskotal. Vypadalo to, že nenávratně. Od té doby uplynulo už pět let.

„Nemyslete, že jsem to dobře nezvážila. Rozmýšlela jsem si to dlouho, ale tohle je asi jediné řešení v mém zpackaném životě…“ snažila se nám vysvětlit svoje rozhodnutí kamarádka.

Neměla štěstí…

„Ležela jsem na posteli a bylo mi hnusně. Z celého zpackaného života, ale především z toho, jak mě moje poslední známost elegantně poslala k vodě. Odjel si klidně na dovolenou, a ani se nenamáhal mi něco říct,“ začala líčit po chvíli přemlouvání Saša, proč a jak se rozhodla k návratu k Filipovi. „A to jsem mu ještě před tím pomáhala shánět potápěčskou výstroj v domnění, že pojedeme spolu.“

„Sáhla jsem do nočního stolku pro album se svatebními fotkami. Narazila jsem na něj, když jsem před časem vyhazovala staré krámy ze sklepa, a donesla si ho domů. Pořád jsem se musela koukat na fotku s Filipem. Moc nám to slušelo.“

Na svatbu se tenkrát přišla podívat skoro celá jejich škola a další mraky příbuzných a známých Saša s Filipem vypadali jako z pohádky. Moc hezký pár…

Filip byl její první láska se vším všudy, a i ženich zřejmě neměl ještě příliš mnoho zkušeností. Bylo mu sedmnáct a Saše osmnáct, když spolu začali na gymnáziu chodit. I přes nepříznivé prognózy spolu chodili tři roky a pak do toho „praštili“. To byl panečku rozruch!

„Měli byste si oba ještě užívat svobodu, a ne se hrnout do chomoutu tak brzo. To není šťastný nápad,“ durdili se rodiče. Saša s Filipem však vytrvali a i přes nesouhlas okolí se vzali. Nevěřili na „nástrahy všedního dne“.

Ale vše bylo jinak. Minulo sladké období a pomalu se začínaly kupit různé maličkosti, které nepatřily do jejich snu. Měli málo peněz a mnoho zájmů, všechno si nemohli dovolit a postupně začalo jednomu na druhém leccos vadit.

„Nic z toho by ale nebylo tak zlé, kdybychom o tom dokázali spolu mluvit, jenže to jsme tehdy nedokázali,“ líčila Saša. Mlčeli, každý si nosil nespokojenost v sobě. Problémy obcházeli obloukem. A pak už to nešlo vydržet. Přišel rozvod a nikdo z nich mu nebránil… Ve vzpomínkách obou si však nesl dost ošklivou patinu. Jeden na druhého kydali špínu, od partnera by ani pes kůrku nevzal. Ještě, že tu nebyly děti!

Jenže po letech Saša zjistila, že ani jediná z dalších známostí není bez chyb. Pořád je všechny srovnávala s Filipem. S tím Filipem, kterého před časem už nikdy nechtěla ani vidět!

Pak našla to album… „Co asi dělá?“ honilo se jí hlavou. „Taky si na mě někdy vzpomene?“ Pět let je dlouhá doba. Přesto Saša jednoho dne zvedla telefon, stačilo pár hovorů a o Filipovi už zase věděla všechno. Vypadalo to, že je na tom dost podobně. Tak je sám.

Měsíc se odhodlávala. Potom sice vytočila Filipovo číslo, ale vždycky zavěsila. A pak ho prostě zcela prozaicky potkala na poště. Sebrala odvahu a pozvala ho na kafe… Že souhlasil a byl zrovna sám, byla nejspíš náhoda. A pak zapracoval osud…

Blíží se konec roku a Filip se Sašou do toho znovu „praští“. Dělají správně? Neplatí v tomto případě známé rčení: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky!“?

Reklama