Sobota ráno. Spalo by se, ale musím si přivstat. V sámošce mají sice až do jedenácti, je mi ale jasný, že když sebou nemrsknu, nedostanu už ani chleba, natož rohlíky. V Pramenu už je rušno, obě pokladny rachotí a cinkají, beru drátěný košíček a vyrážím na lov mezi regály. Půlka chleba, kostka másla, no né, mají dokonce i hvězdičky! V košíku mizí dva pytlíky mléka (červeného, ať se máme dobře), konzerva lančmítu a balíček rýže. Cenu ani značky neřeším, proč taky, když mají od všeho jen jeden druh.
Ještě nějakou mňamku – přihazuji oplatky Duo, hořické trubičky a několik žvýkaček Pedro. U pultu s ovocem a zeleninou si nechám navážit tři kila brambor. Jsou plné hlíny a částečně nahnilé, ze zkušenosti vím, že tak polovina nákupu skončí v odpadu, ani mě ale nenapadne se nad tím pozastavovat. Nabídka končí jablky a mrkví – banány budou před spartakiádou, mandarinky před Vánoci. Ještě zkusmo nahlédnu do masny – kromě sádrové vepřové hlavy, umělého asparágusu na stěně, plátů sádla a kelímků hořčice tam nemají nic.

 

Vzpomínáte? Už to dá docela práci vybavit si, jak vypadal život v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nenakupovalo se, ale „shánělo“. Kvetl směnný obchod a protekce – výhodou byli příbuzní na strategických místech, tedy na OPBH, v zelenině, masně, elektru. V televizi byly jen dva programy, a ani jeden nevysílal celý den. Vycházely asi jen troje noviny a ve všech se psalo to samé, skoro doslova. Jediné, co se dalo číst, byly časopisy pro děti (Ábíčko) a Mladý svět. Každý čtvrtek se stály fronty na knížky, v podstatě na jakékoli, třeba i na detektivky. Džíny bylo možné koupit jedině v Tuzexu, kde zájemci nebo jejich rodiče stávali frontu celou noc. Vynaložené úsilí ovšem stálo za to – kdo měl „rifle“, byl absolutní král. 
 
Na zřízení telefonní linky se čekalo deset, patnáct let. Pořadníky byly i na auta a automatické pračky. O devizový příslib pro vycestování do kapitalistické ciziny někteří lidé žádali rok co rok, třeba deset let, a nikdy ho nedostali. Jiní to nezkoušeli vůbec. Zvláštní postavení měla Jugoslávie, malý ráj, odkud se vozily nevídané západní výdobytky. Dostat se tam ale bylo skoro stejně těžké jako „na západ“, platil pro ni speciální šedý pas. Není divu, přes Jugošku se zhusta utíkalo do Itálie.

Vzpomínáte… na kubánské pomeranče, které se nedaly oloupat, takže se krájely na dílky a „vykusovaly“? Na skládaný toaletní papír, z jedné strany lesklý, který se nedal použít, dokud ho člověk v rukou pořádně nepromnul a nezměkčil? Na arogantní meloucháře, kteří nezačali s prací, dokud nedostali luxusní svačinku s vychlazeným pivem? Na Puškinův památník a soutěž O zemi, kde zítra již znamená včera? Na pracovní soboty? Na povinnou účast v průvodu na 1. máje?

Když jsem byla dítko školou povinné, podařilo se mojí babičce vycestovat do USA, kde měla příbuzné. Pobyla tam asi měsíc a byla to obrovská událost pro celou rodinu. Mimo jiné přivezla i barevné plastové příbory na jedno použití, které dostali v letadle. Babička je samozřejmě pečlivě schovala a v naší rodině jsme pak tuto vzácnou relikvii opatrovali řadu let. Přivezla také několik igelitových tašek s anglickými nápisy. Podlepila jsem je leukoplastí a vytahovala se s nimi, dokud se úplně nerozpadly.

A co vy, milé ženy-in? Věřím, že velká část z nich tyhle doby ještě pamatuje, a ty, které ne, si o nich možná rády něco přečtou.

 

Jak vzpomínáte na normalizační léta? S nostalgií, nebo odporem?
Měly jste potíže s režimem, nebo jste si žily po svém?
Chodily jste do Pionýra, jezdily na chmel a na brambory?
Taky jste mlsaly žvýkačky Pedro a Sevak a lízaly Vitacit?
A co Magion a Dietlovy seriály?

Víte, k čemu sloužily tuzexové bony?
Je něco, po čem se vám stýská?
Chybí vám něco
ze zmizelých výrobků?

Napište nám o tom na redakce@zena-in.cz, odměna vás nemine!
Reklama