wolf

Čas od času se v médiích objeví děsivé zprávy o zanedbaných dětech, které žily roky v uzavřeném prostoru bez jakéhokoliv styku s okolním světem. Často bývají podvyživené, neumí mluvit a jejich věk byste dle chování odhadli nanejvýš na dva roky. Je to krutá realita, ale takové případy opravdu stále existují.

Pokud bychom se ponořili do historie, setkali bychom se s mnoha případy tzv. „vlčích dětí“.  Byla jich spousta. Někdy se dítě nepozorným rodičům ztratilo, a protože nebyla k dispozici dnešní vyspělá technika, která dokáže díky termovizi ztracené děcko najít, zůstaly tyto děti na pospas osudu.

Už v roce 1520 najdeme zmínky o chlapci, který se rodičům ztratil a po letech byl spatřen se smečkou vlků běhat po lese.

Takové děti se pohybovaly po čtyřech takovou rychlostí, že je nebylo možné téměř chytit. Pro uchopování používaly ústa, a když se cítily v ohrožení, začaly vrčet a po nocích vyly. Těchto případů je opravdu pěkná řádka. Většinou bylo dítě odchyceno a lidé se ho snažili vrátit zpátky do společnosti. Čas, který byl potřeba k tomu, aby se naučilo alespoň základy řeči, dá-li se to tak nazvat,  a drobné úkony, byl hodně dlouhý. Děti se nikdy nedožily vyššího věku a zcela začlenit do společnosti se je nikdy zcela nepodařilo.

Jeden případ pochází  i z našeho území. Uvádí jej Michael Wagner v prvním díle Filosofické antropologie z roku 1794. Našel tehdy ve Spišském komitátu nedaleko haličských hranic polodivokého člověka Tomka. Bylo mu tehdy asi třicet let, žil v lese, živil se syrovým masem a kořínky. Vzal ho tehdy do svého domu a podrobil ho převýchově. Tomek se naučil mluvit a rozumět, nikdy se ale nenaučil počítat nebo odříkávat něco zpaměti. Zvláštní je, že se u něho nikdy neprojevily žádné sexuální tendence, což se potvrdilo i u jiných případů vlčích dětí.

Zkoumat tyto děti bylo velmi obtížné, informací, které by se daly nějak použít, o nich bylo málo. Bohužel i dnešní doba přináší případy dětí, které byly zanedbány a žily často v rodinách psychotických nebo psychopatických rodičů.

Jedním případem je i Daniella, téměř sedmiletá dívka, kterou objevili v zuboženém stavu na Floridě. Žila v kumbálu o velikosti šatní skříně, vážila třiadvacet kilo a neuměla jíst ani mluvit. Zřejmě nikdy nepřekročila práh domova, žila v prostředí plném švábů a červů. Byla jako vystrašené zvíře. Nedívala se lidem do očí, choulila se v koutě a chovala se jako batole.

Nějaký čas strávila v nemocnici, pak v dětském domově a nakonec se našla i rodina, která měla tu odvahu se o ni starat. Od roku 2007 žije s Lierowými a jejich synem. Dnes už dokáže porozumět jednoduchým pokynům, stále ale nemluví, což už se asi nikdy pořádně nenaučí.

V prvních pěti letech života se totiž vyvíjí až 85 % mozku, vztahy v tomto období dokážou mozek aktivně zapojovat, a dochází tak k jeho rozvoji, osvojování si dovedností, k vývoji řeči. Zanedbání dětí v tomto věku má fatální následky.

Osudy zanedbaných dětí mě dokážou vždycky rozplakat. Je to hrozné, že i dnešní doba přináší nelidské příběhy dětí, které nepoznaly hezké dětství, natož pak lásku a náklonnost těch nejbližších!

Reklama