Jako malá jsem se bála tmy. Ne takové té lesní, plné zvuků, skřípání větví, šelestění listí a hlasitého dusání ježků. Ne té prosvětlené studeným světlem měsíce a matné lepkavou mlhou. Ta byla mou přítelkyní, mou skrýší před světem - jsme jedné krve, ty a já, šeptala jsem si Mauglího průpovídku a doufala, že na nočních stezkách potkám vlka nebo vlkodlaka. Děsila mě mrtvá tma - tma sklepů a panelákových schodišť, tma předsíně - tak nekonečně dlouhé, když je vám pět let a musíte si v noci dojít na záchod, tma pod postelí - ta tma, která vám určitě ukousne ruku nebo nohu, když ji vystrčíte z pod peřiny. Ještě pořád tuhle tmu nemám ráda, i když už se jí tolik nebojím. Ale stačí mi podívat se na dobrý horor a ten strach se ještě, byť mnohem slabší, dokáže vrátit.

Svůj první horor jsem viděla, když mi bylo šest let. Tenkrát se ukradené kazety ze Západu opatřovaly mizerným ruským dabingem a promítaly se na černo, za pár kopějek ve sklepech paneláků. Vzala mě tam kamarádka Lenka, spolužačka, se kterou jsme si hrávaly na indiány a toulaly se po lesních stezkách. V místnosti, spoře osvětlené jednou žárovkou, se už na rozvrzaných židlích snesených z kuchyní a obýváků tísnila pěkná řádka lidí. Mladých i starých - konec konců, kdo by se nešel podívat na „zakázaný“ film?

Vložily jsme zachmuřené babizně do špinavé dlaně naše týdenní úspory a se zrychleným dechem se usadily na židle co nejdál od matného světla. Sice nás nikdo nevyhazoval, konec konců byli jsme všichni spiklenci provozující zakázané a bylo jedno, jestli je nám šest nebo šedesát šest, ale přecejen, co kdyby přišel nějaký dospělý, který nás zná, a rozhodl se, že tady nemáme co dělat? A pak už začal film...

I dnes bych ho označila za horor. Při zpětném uvážení musím říct, že nic tak strašného jsem od té doby snad neviděla. Jenže dnes by to „strašné“ hodnotilo kvalitu filmu. Tenkrát nás ovšem pohltil děs... Katastrofální dabing dodával filmu na děsivosti, zpocená těla kolem, někdo si zapálil cigaretu a obrazovka stařičké televize zrnila, občas někdo vykřikl leknutím nebo tak tiše, zoufale zasténal. Seděly jsme s Lenkou jako přimrazené, skoro jsme nedýchaly. A pak to všechno najednou skončilo. Noční můra v Elm Street byla za námi...

Celou cestu domů jsme se držely za ruce. Na schodišti jsme potkaly muže v dlouhém plášti a klobouku. Utekly jsme až na střechu a hodinu se bály sejít dolů. Zkrátka nás film pěkně vzal. A přesto jsme časem šly na druhý, třetí i čtvrtý díl. A taky na cosi, co se jmenovalo Mutant. Ten film jsme nedokoukaly - utekly jsme ve chvíli, kdy se muž v hotelovém pokoji podíval pod postel a něco ho pod ni vtáhlo. Zkrátka horory nás uchvátily do svých temných spárů...

Dnes už mě horory příliš nezajímají. Žádný z nich nemá na návštěvu finančního úřadu nebo na nutnost napsat další žádost o grant. Skutečný svět je mnohem krvelačnější, děsivější a krutější než sebelépe natočený horor. Přesto se občas na nějaký z nich ráda podívám. Ne že bych se nebála, ale je to takový uvolňující, čistý živočišný strach, který ze mě setřese všechnu tu úzkost každodenní války s šedí světa. A můj oblíbený horor, přestože žánrově to horor vlastně vůbec není, je film Volný pád. Děsí mě totiž, jak přesně vystihuje pocit, který mne občas popadá...

Jaký je Váš vztah k hororům?
Milujete je? Nesnášíte? Bojíte se jich?
Nebo Vám připadají směšné?
Jaký byl Váš první horor?
A jaký nejděsivější?
Vzpomenete si na zážitky s horory spojené?
Dívala jste se na horory s kamarády?
Zažila jste někdy horor ve skutečnosti?
Vyděsilo Vás něco „k smrti“?
Je pro Vás něco v životě pravidelně „hororem“?

Svěřte se nám se svými hororovými zážitky na redakce@zena-in.cz!

Reklama