Milá redakce,
 
dosti mě šokoval článek o depresích. Jednou jsem upadla do hluboké deprese, ale našla jsem sílu, došla na nějakou polikliniku a zhroutila se před čekárnou psychiatrie. Dodnes jsem ráda, že jsem se tam v nějakém deliriu dostala.
Teď opět bojuji s depresemi, ale u lidí, které mám ráda a na kterých mi moc záleží. Nejsem psycholog, ale často se s ním radím.
 
Chci vám dát přečíst několik básní, které jsou psány v depresi a jen proto, aby nedocházelo k jejímu sebepoškozování. Mám svolení je publikovat. Básně jsou v příloze. Jsou to básně 16leté holky. Třeba se Vám některé zalíbí. :-)
 
Babca.P


Krutá samota

Po tváři stékají jí slzy,
Nezjistila to moc brzy.
To, že vlastně sama je,
Nezbývá jí naděje.
Má toho, kdo ji miluje
A přitom strašně sama je.
Už to vůbec nezvládá,
Deprese ji ovládá.
Se všemi se těžce loučí
A žiletkou život končí.

 

Být či nebýt

Nechce být stále jen svou,
Tou černou kráskou,
Chce už býti paní Tvou.
Tvou velkou láskou.

V srdci má jen Tebe,
Nechce bez Tebe dál žít.
Kašle na nějaké nebe,
Radši bude v zemi hnít.

Smrt je paní krásná,
A však sobecké to velmi jest.
Její duše je však prázdná.
Co když ji přece jen miluješ.

Vůbec neví jak jít dál.
Pořád na Tebe myslí.
Tys její vysněný král,
Ona ptá se: Co si o mně myslí ?

V dálce slyší hudbu hrát,
Tak krásně deprimující.
Začíná na všechno s*át,
Je to děsně oslabující.

Co oslabující je ?
Paní jménem láska.
To že ona miluje,
To je velká sázka.

Sázka na smrt a život,
Má snad cenu dále žít?
NE ! To Ty jsi její život !
Bez Tebe nechce dál již jít !

 

Deprese

Často míváš pocity,
Že život je moc složitý.
Depresemi nazývány jsou,
Kdo podá ruku pomocnou ?
Naději v duši opět máš,
A však uvěřit jí odmítáš.

 

Žal

Slzy jí smočily celou tvář,
Když sama stála tam.
Smutně dívala se na oltář,
To on byl její pán.

Bouře, déšť a smutek jen,
Proč zrovna teď?
Proč v tenhle den,
Dívá se jen na zeď?

Nechal ji tam jen tak stát
A ona měla ho tak ráda.
Nebude už klidně spát,
Když ukázal jí záda.

Stojí tam a stát bude dále,
Zbyl jí pouze žal.
Snad ještě najde svého krále,
Co by ji miloval….

 

Žiletka

Žiletka dotkla se zase kůže,
Krev má barvu jako růže.
Příjemný pocit to je,
Člověk aspoň ví, že žije.

 

Proč ?!

Proč sama je pořád ?
Proč život nemá řád ?
Proč všechny noci probrečí ?
Proč necítí se v bezpečí ?
Proč v srdci jen jednoho má?
Proč nemůže být svá ?
Proč musí trpět za svou lásku ?
Proč dala svůj život v sázku ?
Proč nenachází světlo v životě ?
Proč krčí se v temném koutě ?
Proč nenapadají ji slova správná ?
Proč zavírá se před ní brána ?
Proč cítí se jak bez duše ?
Proč je jak pero bez tuše ?
Proč má takové tušení ?
Proč necítí srdce bušení ?
Proč lásku chce dát tomu,
Kdo ublíží jí znovu ?
Proč zrovna jeho miluje ?
Proč tělo své mu daruje ?
Proč píše vlastně básně ?
Proč nežije si krásně ?
Proč život tak krutý musí mít ?
Proč nemůže jeho paní být ?
Proč otázky jsou složité ?
Proč oči jsou slzami zalité ?
Proč žiletku bere do ruky ?
Proč nemá ani potuchy ?
Proč život chce si vzít ?
Proč nechce dál už žít ?
Proč myslí na smrt krásnou ?
Proč slova v ní jen váznou ?
Proč začíná ji všechno štvát ?
Proč musí si s ní pořád hrát ?
Proč nemůže jí milovat
A lásku jí darovat ?

 

(Po)Cit

Řekni mi co ? Co ke mně cítíš ?
Když jsme sami, ke mně se řítíš.
Řekla bych ti, že tě miluju,
Nemám k tomu ale odvahu.
Bojím se, že mě odmítneš,
A k jiné mi odlítneš.
Třetí noc stejný sen,
Jak moc se milujem.
Možná znamení to je,
Srdce toho lituje.
Lituje toho,
Že je tak samo.
Konečně bych říct to měla,
Možná, že bych „nesetřela“.
Třeba miluješ mě,
Jen nevíš, jak blíž ke mně.
Jak máš vyjádřit svůj cit,
A přitom se nezranit ?
Nad tím taky přemýšlím,
Zatím cestu nevidím.
Až se zase uvidíme,
Snad se znovu pohladíme.
Padnou snad i pusinky,
Stačí jenom malinký.
Tak, Sluníčko, měj se krásně,
Já se snažím psát ti básně.


Děkujeme za příspěvek i za básně a připisujeme vám 500 bodů do VVS.

Reklama