Přestože ještě před nedávnem zpěvačka Bára Basiková vykládala, jak je se svým manželem šťastná, připustila nyní, půl roku po rozchodu, že se ve vztahu necítila dobře. Vztah s bývalým manželem se pro ni prý změnil téměř v peklo. V manželství si Bára podle svých slov připadala nešťastná, týraná a zneužívaná. Její tělesné proporce byly pod neustálou kritikou exmanžela. Architekt Jaromír Pizinger Basikovou údajně nenechal ani v klidu najíst, jeho neustálé sledování a počítání kalorií dovedlo Báru téměř k anorexii.

Známá zpěvačka se po rozchodu cítila téměř na dně, útěchu jí poskytl až vztah s muzikálovým zpěvákem Petrem Polákem. Petr je o šestnáct let mladší, k Báře vzhlíží s úctou a respektuje ji jako osobnost, které si váží se vším, co k ní patří. Rozhodně by ho nenapadlo své partnerce odpírat jídlo.

Bára také od doby, co se s Petrem blíže seznámila, přibrala deset kilo. To jí ale nijak nekazí pocit štěstí, který ji v náručí mladšího a pozorného partnera zaplavil. Petr Polák o Báru pečuje, s láskou jí vaří a peče samé dobroty, a tak není divu, že Bářino narůstající bříško dokonce vyvolalo spekulace o tom, že je těhotná.
Proč se mnohé ženy navenek tváří, že se s partnerem cítí být na vrcholu blaha, přestože potají pláčou a cítí se zneužívané? A proč tyto ženy zůstávají s muži, se kterými nejsou šťastné, kteří jim ubližují? Proč nemají odvahu odejít ze vztahu, který je nefunkční a ve kterém si jich partner neváží?

Proč zůstáváme ve vztazích, ve kterých nejsme šťastní? (komentář odborníka)

Důvodů, proč se ženy (ale i muži) jinak navenek tváří a jinak se cítí, může být celá řada. Mezi ty nejčastější ale patří jedna z obávaných nočních můr, a tou je „co by si o mně pomyslelo okolí“. Mnozí jsme do veliké míry závislí na názoru ostatních a mnohdy nám záleží víc na tom, co si o nás druzí pomyslí, než na tom, zda jsme šťastni a spokojeni. Představa, že bychom měli přiznat, že se nám něco nedaří, či nedej bože dokonce přiznat, že to, co nám ostatní radili, se ukázalo být pravdou, je někdy natolik hrozivá, že se radši rozhodneme setrvávat v nepříjemné situaci a vydržet vše, co to obnáší.
Další důvod, proč nespokojená žena či muž neopustí vztah, ve kterém jí či jemu není dobře, může být třeba pochybnost, zda vůbec může doufat v něco lepšího. Sice se jí nebo jemu ve vztahu nelíbí, ale když například zaslechne, co zažívají její kamarádky, řekne si, že to „tak hrozné ještě není“ a zůstává dál. Vztahy taky většinou nebývají černobílé ve smyslu, že je nám v nich vždycky dobře nebo špatně. Většinou je to tak, že období nebo momenty, které jsou nepříjemné, bývají vystřídány chvílemi, které jsou naopak milé. Tyto příjemné chvíle pro nás mohou mít tak velkou hodnotu, že se nám kvůli nim ze vztahu odejít nechce.

Někdy se ale může stát, že to, jak špatně jsme se ve vztahu cítili, si doopravdy uvědomíme, až když ho opustíme. Dokud ve vztahu pořád jsme, nedokážeme si představit porovnání. Nepříjemný pocit je všudypřítomný a my si na něj prostě zvykneme. Jak praví staré přísloví: „Člověk si zvykne i na šibenici“. Až poté, co tento stálý pocit odezní, si uvědomíme, jak nám vlastně bylo špatně.

Nicméně někdy situace může být i opačná. Opustíme vztah, ve kterém nám vlastně bylo docela dobře, a mrzí nás to. Abychom ospravedlnili svůj krok, se kterým nejsme spokojeni, sami před sebou nebo před svým okolím, natřeme vše pomyslně na černo. A tak o vztahu, který měl pár much, začneme prohlašovat, jaká to byla strašná katastrofa, jak děsný náš předešlý partner byl a jak nesmírně se nám ulevilo, že jsme se ho (jí) konečně zbavili. Může to vlastně být takový obranný mechanismus. Ale nemusí. Jaká je skutečnost doopravdy, tuší jen dotyčná či dotyčný.

Autor komentáře: Mgr. Katarína Filasová

Článek je převzatý ze serveru www.sexualne.cz
 

Reklama