Bulvár

Barbora Šťastná: Jak se hledá šťastná chvíle

Nedávno se na pultech knihkupectví objevila knížka s názvem Šťastná kniha. Její autorkou je Barbora Šťastná, moje milá kamarádka a editorka časopisu Elle, která se před časem vplížila do řady domácností prostřednictvím svého blogu, jenž se jmenuje - světe, div se – Šťastný blog.

Na jeho počátku byla údajně touha po změně, která by udělala Bářin život šťastnějším. Jak to ale provést, když nechcete opustit svůj celkem povedený systém, kterému možná jen chybí ta správná šťáva, resp. v kterém si neuvědomujete, že jste vlastně šťastni, protože vás válcují každodenní drobné starosti?

Bára věděla, že se nechce rozjet meditovat na druhý konec zeměkoule, jako to udělala hrdinka knihy Jíst, meditovat, milovat. Místo toho vyzkoušela různé způsoby, jak být šťastnější, a přitom si nechat manžela, dvě děti, byt na hypotéku a normální pracovní dobou. Vše si poctivě zapisovala na blog, z kterého se stal velmi čtený a dychtivě sledovaný materiál. S každým napsaným slovem si totiž tisíce žen řekly: Tak tohle velmi dobře znám...

Báro, máš za sebou úspěšnou cestu za štěstím, k němuž přispívá určitě i to, že ti vyšla půvabná knížka, díky které se bude cítit šťastná nejedna žena, protože uvidí, že v tom svém stereotypu pracovních dní neplave sama. Napadlo tě aspoň ve skrytu duše, když jsi se svým blogem začínala, že by k takovému knižnímu počinu mohlo dojít?
Naplánované jsem to neměla. O tom, že bych napsala knížku, jsem sice snila už dávno předtím, než jsem začala psát blog, ale bylo to opravdu spíš jen takové bezcílné denní snění než reálné úvahy. Je ale pravda, že velmi inspirující pro mě byl příběh Gretchen Rubin, autorky blogu Happiness Project, která na základě svého blogu také napsala knížku Projekt štěstí.

Za tu dobu, co píšeš blog, už můžeš podle ohlasů vědět, co čtenáře nejvíce oslovuje. Prožívali jsme s tebou pocity, když jsi vyzkoušela vyházet staré oblečení, usmívat se v pondělí ráno, přečíst si znova knížky svého dětství, namalovat si pusu červenou rtěnkou atd. Která témata měla největší ohlas a tušíš proč právě tato?
U čtenářek mají asi největší ohlas příspěvky, ve kterých odhaluji nějaké svoje nedostatky: něco Šťastná kniha, Albatrosnestíhám, přála bych si to dělat takhle, ale ve skutečnosti to dopadne onak, něco si naplánuji, ale nakonec na to nemám energii... U mužů pak mívá největší ohlas téma prokrastinace. Myslím, že obecně lidi těší, když zjistí, že něco, co je na sobě trápí, podobně štve i někoho jiného, že v tom prostě nejsou sami. A platí to i opačně - i já mám radost, když mi pak někdo napíše: „Jsem na tom úplně stejně jako vy!“

No k té prokrastinaci ještě - díky tobě jsem začala hojně toto slovo používat. A hodně mých známých mě za to peskuje (smích). I když na to nejsem pyšná, musím uznat, že to odborné pojmenování tak nízkého pudu mě občas osvobozuje od výčitek svědomí, že jsem zase nestihla, co jsem měla. A že kdybych bývala chtěla, tak jsem to stihla... Nechce se mi věřit, že s ní máš problémy i ty, když zvládáš chodit do práce, starat se o rodinu, psát blog a teď dokonce i knihu. Jak to děláš?
Sklony k prokrastinaci se mi daří potlačovat hlavně díky tomu, že na práci mám poměrně krátké úseky času. Třeba dneska večer: můj muž není doma, starší dcera šla ke kamarádce na oslavu narozenin a ta mladší kouká v televizi na Shreka. Takže vím, že mám asi tak hodinu a půl klidu na to, abych něco napsala. Není to mnoho, tak se snažím tu dobu neproflákat. Surfovat na internetu můžu kdykoli jindy. Když jsem třeba na vysoké škole psala diplomku, v době, kdy jsem ještě neměla děti, prokrastinaci jsem propadala mnohem víc.

Když už jsme u těch vzpomínek. Žila jsi určitou dobu v Paříži. Platí skutečně to, co se říká o Francouzkách? A co myslíš, že bychom se mohly my, české ženy, od nich naučit, aby byl náš život šťastnější?
Ve Francii jsem byla jen tři měsíce jako studentka a předtím jedny prázdniny jako au-pair. Pokud to z téhle omezené zkušenosti mohu posoudit, všechny mýty o Francouzkách jsou pravda! (smích) Alespoň já jsem to tak tehdy vnímala. Francouzky se mi zdály krásné, štíhlé, sebejisté, vše zvládající – a především působí dojmem, jako by jim to šlo samo, jako by na to nemusely vynakládat žádné zvláštní úsilí. Zpětně si ale myslím, že ta zdánlivá lehkost a nonšalance je musí stát hodně sebekontroly. Pokud bych se od nich něčemu chtěla naučit, je to schopnost užívat si života v každém okamžiku. Třeba v tom, že nezhltnou nějaký hnusný donesený oběd v kanceláři u počítače, ale zajdou si na oběd někam ven a užijí si ho se vším všudy. Ale berte mě s rezervou, já jsem tenkrát byla skoro ještě teenagerka z čerstvě postkomunistické země, a než jsem do Francie přijela, znala jsem ji hlavně z Tří mušketýrů a z filmů o Fantomasovi...

foto: Barbora Šťastná (osobní archiv)

Pojďme od Francie zpět do našich všedních dní. Blíží se začátek nového roku a s ním doba, kdy budeme všichni začínat na nepopsaných listech nových diářů, někteří i pod vlivem novoročních předsevzetí s falešnou představou, že tentokrát vydržíme vzorně psát (a stejně tak žít) po celý rok. Jaká předsevzetí bychom si podle tebe zásadně neměli dávat, abychom si to celé „nové“ těšení vlastně jen neznepříjemnili?
Hlavně bychom si neměli dávat předsevzetí, jejichž náplň už předem vnímáme jako utrpení, takže víme, že se nám opravdu nebude chtít je dodržovat. Pokud například nenávidím brzké ranní vstávání, tmu a zimu, nemá smysl nutit se chodit v půl sedmé ráno běhat a začínat s tím v lednu. Je lepší najít si na cvičení nějakou jinou dobu a způsob. A taky si myslím, že nikam nevedou předsevzetí, která jsou příliš všeobecná, nekonkrétní, neměřitelná. Jako například: „Začnu zdravě jíst.“ Co si pod tím vůbec představit? Daleko lepší je říct si: „Přestanu si kupovat obědy v ,mekáči' a ke každému dennímu jídlu si dám porci zeleniny nebo ovoce.“

Hm, tak mi něco připomíná. :-) Jinak tvoji knihu mám na nočním stolku a občas, když nemůžu spát, se s ní plížím do obýváku a pak si předčítám oblíbené pasáže, abych uklidnila svou rozháranou mysl. Jsi v dobré společnosti, neboť za stejným účelem tam leží ještě Stephen Leacock, Arthur Buchwald a momentálně taky Richard Gordon. Jak řešíš bezesné noci ty?
Děkuju! To je krásné. Ale na nespavost žádný recept nemám, protože mě trápí pravý opak. Usínám, často proti své vůli, kdykoli, kdekoli. V kině, v divadle, v tramvaji, dokonce i v práci. A v posteli usnu okamžitě. Nicméně mám dvě knížky, ke kterým se taky ráda vracím pro útěchu a uklidnění: Co život dal (a vzal) od Betty MacDonaldové a Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové.

Tak Děti z Bullerbynu taky miluji. A hodí se mi to dokonce k mé poslední otázce, protože nemohu nezmínit Vánoce. A právě ve zmíněné knížce, kterou máme obě rády, mě vždy fascinovala věta: „Nevím, kdy začínají Vánoce jinde, ale u nás v Bullerbynu začínají Vánoce ten den, kdy se pečou perníčky...“ Jak jsi na tom s vánočními přípravami ty? A nakolik se ti daří dosáhnout té idylické atmosféry, kterou zažívaly děti na švédském statku?
Opravdu to není snadné, ale snažím se, aby se vánoční přípravy neproměnily ve vyčerpávající maraton úkolů. Proto se ani nesnažím klást si nějaké nesplnitelné cíle, jako třeba umytá okna nebo složité druhy cukroví. S těmi perníčky na tom ale něco je: i u nás je to úplně první vánoční činnost, kterou děláme, i proto, že se musejí rozležet, takže je pečeme obvykle už kolem prvního prosince. Důležitým mezníkem vánočních příprav pro mě taky je mikulášská besídka, kterou s kamarády už asi osm let připravujeme pro naše děti. Posledních pět let se konala u nás doma, letos poprvé jsme si pronajali restauraci, protože počet účastníků se rozrostl na 20 dospělých a 20 dětí. Takový dav už by se do naší kuchyně nevešel.

A jestli u nás doma máme idylickou atmosféru švédského statku? Hm. Zajímalo by mě, jestli by maminka dětí z Bullerbynu souhlasila s tím, že právě u nich doma mají o Vánocích „tu pravou idylickou atmosféru“. Spíše věřím tomu, že všechen ten vánoční chaos, drobné nezdary, malé hádky i upřímná snaha rodičů se v očích mých dětí nakonec spojí v tu pravou vánoční idylu. A v jejich vzpomínkách to tak zůstane napořád. Jako důkaz přikládám také ukázku z knihy: „Večer před Štědrým dnem jsem byla moc mrzutá, protože se mi zdálo, že maminka a Agda nebudou se vším včas hotovy. V kuchyni to vypadalo tak nepříjemně a nepořádně. Trochu jsem si kvůli tomu zabrečela, než jsem šla spát.“ Takže já si myslím, že i maminku dětí z Bullerbynu ta vánoční idyla stála asi hodně energie a taky to chvílemi nestíhala.

Děkuji za rozhovor a povzbuzení.

Přečtěte si také:

   
18.12.2013 - Rozhovory - autor: Marcela Macáková

Komentáře:

  1. [4] Marcela Macáková [*]

    knihovna — #3 Děkuji, to jsem ráda, že se líbilo...

    superkarma: 0 19.05.2014, 14:25:27
  2. [3] knihovna [*]

    Krásný rozhovor. Mimochodem spisovatelé Gordon, Betty MacDonaldová a A. Lindgrenová jsou taky mými balzámy na duši Sml79Báru šťastnou si budu pamatovat a knížku si budu přát třeba k svátku, když už je po Vánocích a mých narozeninách. Sml16

    1. na komentář reaguje Marcela Macáková — #4
    superkarma: 0 31.01.2014, 09:56:19
  3. [2] Marcela Macáková [*]

    Dostala jsem zprávu, že knížka je údajně někde již

    vyprodaná. Dotisk je plánovaný na 3. února 2014.

    superkarma: 0 18.12.2013, 11:02:24
  4. avatar
    [1] Alenka0010 [*]

    Tuhle knížku dostanu pod stromeček, už se těším Sml59.

    superkarma: 0 18.12.2013, 09:46:49

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme