Bulvár

Barbora Šťastná: Jak jsem sebrala odvahu

Jsou to přibližně dva roky, co se na pultech knihkupectví objevila přívětivá knížka s všeříkajícím názvem Šťastná kniha. S její autorkou Bárou Šťastnou jsme si tu následně povídaly o často záludných cestičkách ke štěstí, které se každá pracující žena pokouší zdolat ku spokojenosti všech členů rodiny. Není to snadné. A dost často to chce sebrat odvahu a udělat nějakou zásadní změnu.

A právě téma odvahy se line nejen druhou knížkou, kterou Bára Šťastná napsala a jež se na nás díky půvabné obálce od Lely Geislerové povzbudivě usmívá už pár týdnů z pultů knihkupectví, ale především i naším dnešním rozhovorem.

Barbora Šťastná

Hned na úvod musím začít mou nejoblíbenější pasáží knihy, kde popisuješ, jak se s rodinou vypravujete na hory: ty si postupně uvědomuješ, co vše jste doma zapomněli a sbíráš odvahu to sdělit manželovi. Musím říct, že jsem při ní smíchy slzela a hlavně si díky tobě oddechla, že i někdo jiný kromě mě nedobrovolně hraje v podobné komedii. Bylo těžké sebrat odvahu a začít psát historky o své rodině?
Vlastně ani ne. Když jsem začínala psát blog - to bylo před pěti lety - moje děti byly ještě dost malé a nepředpokládala jsem, že by si něco z toho přečetly. No, a jestli moje knížky čte můj muž, to vlastně netuším doteď. Předpokládám, že spíš ano, ale tajně. Každopádně, ještě mi nikdo z rodiny kvůli psaní o něm nikdy nevynadal.

Když jsme tedy u té odvahy, jak myslíš, že to s ní je? Dostáváme ji jako dar od sudiček při narození, čímž chci říct, že se s ní prostě narodíme, máme ji tzv. v genech, nebo je opravdu možné si ji v sobě vypěstovat, doslova ji SEBRAT a udělat něco mimořádného, co nikdo nečeká?
Myslím, že platí obojí. Třeba mně odjakživa nedělá problém mluvení na veřejnosti. Zkoušení ve škole mi díky tomu šlo lehce a ani teď se nijak neděsím veřejných vystoupení. Na druhou stranu jsou věci, ze kterých mám opravdu nepřiměřený strach: třeba někoho o něco požádat a riskovat odmítnutí. Takže v některých směrech mi odvaha byla vrozená a v jiných si ji musím postupně budovat. Myslím, že takové otužování vlastní odvahy je možné a vlastně všichni to svým způsobem během života děláme. Tak třeba: kdo z nás by ve svých patnácti letech dokázal například čelit martyriu podání daňového přiznání? A v dospělosti to většina z nás jakžtakž zvládá. Protože musíme, nic jiného nám nezbývá. Barbora Šťastná

Nemohu v této souvislosti nezmínit 100 bobříků odvahy, které vtipně uzavírají knihu. Co konkrétně pro tebe bylo v poslední době tím největším bobříkem odvahy, kterého jsi ulovila?
Takovým hodně viditelným bobříkem bylo vystoupení na konferenci TEDxOstrava, kde jsem čtvrt hodiny mluvila na pódiu před dost zmlsaným publikem. Ale jak už jsem zmínila, mluvení před lidmi mi zase takové problémy nedělá, takže to bych švindlovala. Možná větší bobřík byl omluvit se jednomu kamarádovi, kterého jsem o prázdninách urazila neuváženým výrokem. Čelit tomu, že jsem toho člověka opravdu zranila mnohem víc, než jsem tušila.

Vím, že jako každá žena máš svůj potřebný spolek „dámiček“, s kterým se čas od času scházíš, abyste probraly utrpení všedních dní. Asi se nemýlím, když řeknu, že i taková setkání nám dodávají odvahu zrealizovat nějaký svůj sen. Stalo se ti někdy, že takové popostrčení, byť v dobré víře, mělo neblahé následky? A může vlastně člověk nějak rozpoznat, zda věci, do kterých má sebrat odvahu, jsou ty správné?
Nestalo se to mně, ale mojí dobré kamarádce, asi před osmi lety. Tenkrát byla na mateřské a rozhodla se založit soukromou školku. Moc jsem jí fandila, nadšeně jsem ji hecovala, pomáhala jsem jí „sbírat odvahu“. Jenže to dopadlo dost špatně, školka zkrachovala, kamarádce zůstaly dluhy. Na druhou stranu si myslím, že kdyby se k tomu ta moje kamarádka neodhodlala, možná by si to celý život vyčítala. Prostě nikdy nevíme, jak něco dopadne. A už vůbec nevíme, jak by to dopadlo, kdybychom se rozhodli jinak. Takže si myslím, že i chyby a přehmaty můžou být v něčem pozitivní.

Líbí se mi, že v knížce i na tvém blogu je spousta zajímavých postřehů a rad do života, které pocházejí z různých studií. Která z těch věcí byla nejužitější právě pro tvou osobu. Dá se říct, že ti některá z těch informací změnila zásadně pohled na život?
Hodně na mě zapůsobila studie o „trapném tričku“, kterou provedli na jedné americké univerzitě. Dobrovolníci, kteří se účastnili pokusu, měli přijít do posluchárny plné spolužáků v tričku s velmi trapným obrázkem. Ačkoli oni sami měli subjektivně pocit, že na ně “všichni koukají”, ve skutečnosti si jejich trapného trička téměř nikdo nevšiml. Dodalo mi to úlevný pocit, že nejsem pro ostatní tak hrozně důležitá, jak si někdy myslím, a že moje domnělé nedostatky ostatní tolik neřeší.

Barbora Šťastná

Za dva měsíce jsou tu Vánoce, o kterých jsme si spolu povídaly minule. Obě dvě máme rády ty tradiční - ladovské, i když takové pak třeba vůbec nejsou, ale aspoň ta představa má sama o sobě dost velké kouzlo. Co bys vzkázala čtenářkám, které třeba nemají dost odvahy vystoupit ze svých bludných kruhů a budou raději dělat věci tak, jak je vždy dělají, protože se to tak očekává, např. jezdit na návštěvy, na které se jim nechce, a raději by seděly doma zavrtané v dece u nějaké knihy a usrkávaly v klidu vánoční punč. Jde vůbec o takových významných svátcích sebrat odvahu a udělat něco jinak?
Myslím, že je to opravdu těžké. Vánoce jsou taková jedna velká nátlaková akce a úplný generátor pocitů viny - alespoň v tom, jak jsou prezentovány v médiích, v reklamách, v obchodech. A nikdo nechce Vánoce zkazit své rodině. Takže za prvé bych chtěla čtenářkám vzkázat, že i když budou všechno dělat stejně jako vždycky, není na tom nic špatného. Neměl by to být jen další důvod k výčitkám svědomí. Na druhou stranu, podle mých zkušeností hodně věcí na Vánoce děláme jen kvůli sobě, kvůli vlastnímu pocitu, že to tak „má být“. I když naše okolí to po nás ve skutečnosti vůbec nechce. Takže možná je dobré si o nadcházejících Vánocích se svými blízkými povídat a zjistit, jaká jsou vlastně jejich očekávání. A nenastavovat si tu laťku absurdně vysoko jen kvůli nějakému svému vnitřnímu nespokojenci, který nás peskuje a nic mu není dost dobré.

Děkuji ti za rozhovor, ať se knížka dobře prodává a hlavně, ať je inspirací k sebrání odvahy všem, kdo to potřebují.

Přečtěte si také:

   
21.10.2015 - Rozhovory - autor: Marcela Macáková

Komentáře:

  1. avatar
    [11] SNÍŽEK [*]

    zajímavý rozhovor Sml67

    superkarma: 0 11.12.2015, 19:58:13
  2. [10] Marcela Macáková [*]

    Děkujeme za pochvalu. Šťastné dny všem.

    superkarma: 0 22.10.2015, 18:05:52
  3. [9] Jasmína [*]

    peetrax — #7 Sml67 taky se mi líbí

    superkarma: 0 21.10.2015, 21:10:16
  4. avatar
    [8] Suzanne [*]

    Hezký rozhovor. A zaujala mě studie o "trapném tričku" Sml22Sml67 To by se mělo vyučovat Sml16

    superkarma: 0 21.10.2015, 19:06:24
  5. avatar
    [7] peetrax [*]

    Sleduju její blog, rozhovor tady na ž-i je pro mě příjemným překvapením. Mimochodem, dost povedený rozhovor. Sml67

    1. na komentář reaguje Jasmína — #9
    superkarma: 0 21.10.2015, 17:15:22
  6. [6] manislava [*]

    pěkné počteníSml59

    superkarma: 0 21.10.2015, 17:07:02
  7. avatar
    [5] enka1 [*]

    Sml67

    superkarma: 0 21.10.2015, 11:44:58
  8. [4] bobani [*]

    Sml67

    superkarma: 0 21.10.2015, 09:37:28
  9. [3] knihovna [*]

    Hezké povídání

    superkarma: 0 21.10.2015, 08:21:40
  10. avatar
    [2] Milala [*]

    Knihu mám na nočním stolku,zatím jsem se k ní nedostala,ale večer asi začnu číst.

    superkarma: 1 21.10.2015, 07:42:03
  11. avatar
    [1] Eliana [*]

    No vida, dobrý dárek pro sestruSml67

    superkarma: 0 21.10.2015, 07:08:02

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme