Osud jí nepřichystal zrovna snadný vstup do života. Barborka se narodila v roce 1874 jako nemanželské dítko v Jiříkovicích, malé vesničce u Brna. Jako by toto samo nestačilo – ve čtyřech letech ji potká další pohroma. Umírá jí maminka a malá holčička se ocitá na světě úplně sama.

Bystrého děvčátka se naštěstí ujmou hodní lidé ve vesnici a obecní učitel podporuje její touhu po vzdělání. Když se naučí číst, přímo hltá knihy o dalekých krajích. Navíc pracuje její obrovská fantazie! Ve 14 letech poprvé cestuje - z rodné vesnice do Brna. Tady začne pracovat v továrně na zpracování vlny a přitom se učí německy. Ukáže se, že taková práce jejímu zdraví nesvědčí.

Naštěstí se jí podaří získat v Brně práci u jedné německé herečky, která bydlí se svou starou matkou a hledá výpomoc do domácnosti. Ve srovnání s továrnou pro Barboru skvělé místo. Nejen že cvičí němčinu, ale velké lákadlo je i hereččina rozsáhlá knihovna, k níž má Barbora přístup. Když se pak dámy stěhují do Vídně, nabídnou Barboře, aby jela s nimi. Tady si Barbora přibírá k němčině i angličtinu a francouzštinu.

Když pak po čase odjede do Prahy, jazykové znalosti jí umožní získat místo cizojazyčné korespondentky a učitelky angličtiny na dívčích školách. Důležité v jejím životě bylo seznámení s manželi Mourkovými. Univerzitní profesor Mourek byl přítomen v komisi, když Barbora skládala státnici z angličtiny. Jeho paní byla Angličanka. Tito bezdětní manželé si Barboru oblíbili natolik, že ji půjčili peníze na cestu do Anglie, aby si mohla svou angličtinu ještě vylepšit. Na této své první cestě do zahraničí navštívila Barbora i Německo a Švýcarsko a zavítala i do Paříže. A všude se skvěle domluvila!

Po návratu do Prahy učí angličtinu na vyšší odborné škole a dává soukromé hodiny z angličtiny, francouzštiny i němčiny. Může být se svým životem spokojená. Ale pak ji potká zase tragédie. V roce 1911 se před svatbou zraní její snoubenec a umírá na otravu krve a brzy nato i pan profesor Mourek.

Barbora

A tak aby zapomněla, vydává se na roční cestu do Japonska. Jede vlakem až do Vladivostoku a pak lodí do Tokia. Ani tady se se svými jazykovými znalostmi neztratí. Pracuje jako vychovatelka v rodině anglického profesora tokijské univerzity. Opět vyučuje soukromě angličtinu a francouzštinu a sama se učí japonsky. Japonsko si natolik zamiluje, že se snaží přizpůsobit jeho životnímu stylu. Zajímá se o aranžování květin, pěstování bonsají, absolvuje kurz ikebany. Nosí kimono, jí hůlkami, vlasy si češe do typického japonského drdolu. Je z ní hotová Japonka, prozradí ji jenom obličej.

Po roce se vrací domů, ale vezme to oklikou přes Ameriku, kde musí dokazovat, že není japonskou špionkou, a pak přes Island do Evropy. Po návratu ji všichni vyzývají, aby své zážitky popsala v knize. A tak v roce 1915 vzniká první cestopis Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule. To už začala první světová válka a s cestováním je na pár let konec.

Do milovaného Japonska se znovu vypravila teprve v roce 1920. Tehdy tam vzniklo Československé velvyslanectví a Barbora Eliášová tu získává místo koncipientky. Tentokrát necestuje přes neklidné Rusko, ale přes Suezský průplav, Indii, Malajsko a Čínu.

Šéfem ambasády a Barbořiným přímým nadřízeným je diplomat Karel Pergler. Ten nemá zrovna přátelské vztahy s tehdejším ministrem zahraničních věcí Edvardem Benešem. Ministr se nechává od Barbory pravidelně informovat o dění na velvyslanectví. Když to Pergler zjistí, okamžitě se zasadí o odvolání neloajální zaměstnankyně a její penzionování.

Potřetí se pak Barbora vydává do Japonska v roce 1923. Opět zvolí jinou trasu, aby navštívila dosud nepoznaná místa. Jede přes Itálii do Afriky, navštíví egyptské pyramidy a pak přes Suez se dostává lodí přes Indický oceán do Honkongu a do Šanghaje.

V Japonsku dlouho nepobyla. Zažila tu totiž 1. září 1923 ničivé zemětřesení, které si vyžádalo přes sto tisíc obětí (uvádí se někdy až sto čtyřicet tisíc). Barbora sice přišla o veškerý majetek, ale naštěstí přežila. Stejně jako přežila krátce nato i železniční neštěstí, při kterém se srazil osobní vlak, v němž cestovala, s nákladním.

Do Japonska se vypravila ještě dvakrát a opět to bylo cestování přes celou zeměkouli. S krátkými přestávkami tedy procestovala v letech 1912 – 1929 prakticky celý svět.

Ve třicátých letech pracuje jako překladatelka na ministerstvu zahraničí, učí jazyky, jezdí po přednáškách, píše knihy – cestopisy i beletrii. Není už nejmladší, začínají se hlásit nemoci. Za druhé světové války se stává členkou protifašistického odboje. A po válce? Trápí ji kloubní revmatismus, těžce se pohybuje, většinou na invalidním vozíku. Nakonec se dožívá požehnaného věku 82 let. Svou pozůstalost odkazuje Náprstkově muzeu.

Do povědomí veřejnosti se znovu Barbora dostává v roce 2009, kdy byla vydána česká poštovní známka o rozměrech 40 × 23 mm s hodnotou 18 Kč. Je na ní její portrét  v kimonu na pozadí s japonskou horou Fudži.

Foto: Wikipedie

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Uložit

Reklama