Bulvár

Barbora Janová: Nevidět neznemená nežít!

Dnes je tomu přesně týden, co jsem se v jedné příjemné kavárně sešla s ještě mnohem příjemnější, mladou a krásnou ženou Barborou Janovou. Ženou, která zpívá, studuje, vyučuje malé děti, miluje módu, nakupování a předně svůj život. Život, který jí už od útlého dětství připravil těžkou životní zkoušku. Bára se totiž narodila se šedým zákalem…

Můj první kontakt s touto mladou dámou byl, přiznám se, z mé strany poněkud ostýchavý. Zkrátka jsem od své kamarádky ze studií, Lenky Dufkové, věděla,  že Barbora je zrakově postižená, ale i ona mě ubezpečila, že se se mnou jisto jistě ráda sejde a určitě v tom nebude hledat žádný problém. Ale znáte to… nechtěla jsem být příliš vlezlá, bála jsem se Bářiných prvních reakcí a tak vůbec.

Ale neváhala jsem a ihned poté, co jsem obdržela na Báru kontakt, tak jsem se chopila svého mobilního přístroje a vytočila Bářino číslo: „Jistě, Veroniko. Nesmírně ráda se s tebou sejdu, jen mi dej prosím tě vědět, jestli mě budeš ten den v kavárně i fotit, abych se na to trošku připravila a nepřijela celá zmuchlaná,“ odpověděla mi  pronikavým, smějícím se hlasem Bára na můj dotaz, zda bude svolná a dá si se mnou „spicha“.
Čím více se blížil den našeho setkání, tím více jsme se na ni těšila. Očekávala jsem, že se setkám se ženou, jejíž zvonivý hlas a smích mi zněl v uších ještě dlouho poté, co jsme spolu dohovořily a napevno dojednaly naši schůzku. Ovšem když jsem Báru poprvé ve svém životě uviděla, nevěřila jsem svým očím a následně i uším. Na zastávce na mne čekala dáma v parádně padnoucím kabátku, pečlivě nalíčená a s širokým úsměvem na tváři. „Moc mě těší, Veroniko, skvělé, že jsi tady, těšila jsem se na tebe. Jak daleko je kavárna? Mohla bych se tě jen lehce chytnout?“ zeptala se mě tato okouzlující mladá slečna, a já už jsem se nemohla dočkat, až si spolu dáme kafčo, dortík, a začneme si spolu povídat…

ccc

Báro, mockrát ti děkuji, že jsi sem přišla. Vypadáš naprosto báječně! Prozraď mi a našim čtenářkám pro začátek pár informací o sobě.
I já jsem moc ráda, že jsme se sešly!  Co bych tak na začátek o sobě řekla? V prosinci mi bude 27 let, pocházím z Brna a vystudovala jsem hudební konzervatoř. Zpěv miluji, nejen že zpívám sólově, ale i s dívčím triem Makabara,se kterým se zaměřujeme na židovskou hudbu. V oblasti zpěvu se také ještě věnuji pedagogické činnosti, a aby toho nebylo málo, tak na Masarykově univerzitě studuji hlasovou výchovu. Mám přítele a vodícího pejska Affinku, která je dnes bohužel u rodičů v Brně, tak jsem ji nemohla vzít, ale příště ji určitě uvidíš!

Báro, skoro se mi tomu nechce věřit, ale jsi zrakově handicapovaná, povíš nám, co se ti stalo?
Ano, beze všeho! Narodila jsem se se šedým zákalem, který mi po narození odoperovali, ale jeho sekundárním projevem je mé současné onemocnění, tedy zelený zákal.

Jak se tedy tvé postižení projevuje?
No, nemůžu tvrdit, že bych neviděla vůbec nic, tak to není.  Dá se říci, že zkrátka nevidím tak silně jako zdravý člověk. Například barvy rozeznávám naprosto normálně, ale největší problém mám se zaostřením. Jelikož jsem ale nikdy normálně neviděla, tak vlastně nevím, jak moc se můj zrak liší od ostatních. Hodně také záleží na tom, jak moc mám unavené oči. Upřímně si nedovedu představit, že bych byla zcela nevidomá, ale jsem smířena s tím, že i toto může jednou přijít.

cc

Takže bys mohla v budoucnu zcela oslepnout?
Přesně tak. Můj přítel Roman má stejné onemocnění jako já, ale s tím rozdílem, že už je zcela nevidomý. Svůj zrak ztratil v devatenácti letech. Jednoho dne se zkrátka probudil a už nic neviděl. Já si to neumím zatím představit, ale podvědomě i s touto možností počítám.

Báro, co je v tvém případě pro tebe v běžném životě nejobtížnější?
Nejhorší je zcela jistě orientace. Běžnou orientaci v prostoru zvládám, ale musím mít naučenou trasu, kudy chodím. Když se dostanu na místo, kde jsem nikdy předtím nebyla, tak se zkrátka orientuji velmi špatně. Pokud se tedy chystám do míst, která neznám, požádám vidícího kamaráda o to, aby mi nejdříve ukázal trasu.  A taky mi velmi pomáhá můj vodící pejsek Affinka. Je zlatíčko a je mým pojítkem s jinými lidmi.

Když hovoříš o ostatních lidech, pomáhají ti? Jsou situace, kdy se například na ulici sama bojíš?
Ano, lidé jsou ke mně velmi milí. Zatím jsem se nesetkala s nikým, kdo by mi odmítl pomoci. Jsem ostražitá, to ano. Soustředím se předně na lidský hlas a projev. Ale s Affinkou se cítím naprosto v bezpečí.

Zmínila ses o svém příteli Romanovi, kde jste se seznámili?
S Romanem jsem se seznámila ve Středisku výcviku vodících psů v Jinonicích. Byl tam ubytovaný zrovna ve chvíli, když jsem tam trávila týden, v jehož rámci jsem si zvykala na Affinku.

Jak vlastně vypadá váš běžný den? Co s Romanem rádi děláte?
Tak jelikož Roman vůbec nevidí, o většinu věcí se starám já. Rádi si čteme například knihy – v počítači máme nainstalovaný speciální software, který nám předčítá digitální knihy. Stejně tak nám čte e-maily, webové stránky atd. Taky se často rádi díváme na televizi, kde je možno zhlédnout filmy s komentářem pro nevidomé. Já například chodím i do kina, ale samozřejmě jen na ty dabované, titulky nepřečtu. Na různé akce nás obvykle doprovázejí vidící přátelé, například na koncerty a do divadla. Atmosféra těchto míst nám zkrátka k požitku stačí, nebo nám kamarádi popíší, jak dotyčný zpěvák/herec vypadá atd.

ccc

Takže když někam večer jdete, tak jen s doprovodem?
Ano, přesně tak, to je asi to, co mi vadí nejvíce. Nemůžeme se zkrátka jen tak sebrat a jet třeba na Karlštejn, ale je pravda, že taky rádi cestujeme. Existuje řada aktivit pro nevidomé. Skvělá je například tandemová jízda na kole, kde řídí normálně vidící člověk, a také často chodíme na procházky s našimi vodícími pejsky.

Tvůj přítel Roman vlastně vůbec neví, jak vypadáš. Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak si tě představuje?
Tak já si myslím, že si mě představuje velmi věrohodně. Tím, že už Roman viděl, tak má velmi dobrou paměť a představivost. Ono je hodně znát, když se setkáš s člověkem, který je nevidomý od narození, a s někým, kdo o zrak přišel v průběhu života. Lidé, kteří nejsou slepí od narození,  se v  komunikaci velmi často dívají zpříma do očí, a ty si ani nemusíš všimnout, že jsou slepí. Roman si navíc udělal rekvalifikační kurz na maséra. Mnohem více tedy vnímá hmatem. Zkrátka musel někde svůj ztracený smysl nalézt. Pravidelně si mě k sobě zavolá a chce vědět, jak mi to sluší, v čem jdu dnes ven, co mám na sobě, jak jsem nalíčená… má zkrátka reálnou představivost.

Když už jsme naťukli toto téma – moc ti to sluší, Báro. Jsi krásně nalíčená, oblečená. To vše zvládáš sama?Děkuji ti. Miluju módu, ráda chodím nakupovat například s mamkou či kamarádkami. Ty mi vždy poradí, ale osobně nemám s rozeznáváním barev problém. Moji nevidomí přátelé mají například kompenzační pomůcku, která jim řekne, jakou má daný oděv barvu, když ji k němu přiloží. Což já využívat nemusím. A jak se líčím? Zkrátka po paměti. A věř, že to jde! Když musíš, nic jiného ti nezbude. Znám kontury svého obličeje a taky využívám zvětšující zrcátko.

V čem vidíš největší negativum svého handicapu?
Tak jak už jsem říkala, v cestování a orientaci. Zkrátka musím znát přesně trasu, pokud se změní, jako například v létě, když je venku před restauracemi spousta letních zahrádek, pak je to problém. Je to zkrátka pro nás úskalí. No a také ty běžné věci jako úklid a vaření. Ono taková triviální věc, jako třeba poznat, kdy je uvařené jídlo, aniž byste se nepopálily prskajícím omastkem a podobně, to je opravdu lahůdka, ale našla jsme různé fígle. Zkrátka musím být opatrnější, když něco krájím, musím dát velký pozor a používám zvětšovací lupu. Když uklízím, uklízím déle, vše si musím nejprve osahat, ale jak říkám, vše je možné! Člověk by zkrátka neměl nikdy rezignovat a užívat si svůj život. Vždyť je tady přece tak krásně!

vvv

Baru, mockrát Ti děkuji za rozhovor!

Pokud chcete tuto skvělou dámu vidět na živo, máte příležitost! Už za pár dní, konkrétně 5. 11. 2014, proběhne ve velkém sále Židovské obce pražské koncert pěveckého tria Makabara, jehož je Bára součástí, a tímto vás všechny velmi srdečně zve. Nestihnete-li se ale dostavit, nezoufejte, můžete se těšit na mou reportáž!

 Čtete také:

   
16.10.2014 - Společnost - autor: Veronika Pavlíková

Komentáře:

  1. avatar
    [19] peetrax [*]

    Tuhle kočku obdivuju a přeji jí hodně štěstí! Samozřejmě i zdraví plus aby se to nezhoršovalo. Má za mě bod za líčení a oblečení, to je moc sympatické a fajn vědět, že ani hůře vidící ženy nerezignovaly na svůj zevnějšek. Sml16 Sml67

    superkarma: 1 16.10.2014, 23:07:19
  2. avatar
    [18] wich [*]

    kobližka — #17 Je to jina situace. Myslim, ze kazdodenni bezvyznamne stesky mame vsichni. I lide se specifickymi potrebami ;-)

    superkarma: 0 16.10.2014, 11:47:02
  3. avatar
    [17] kobližka [*]

    wich — #15 To jistě,jinak bychom pořád seděli někde na stromě Sml16 já měla na mysli takové to úplně zbytečné fňukání a žehrání,určtě víš,co mám na mysli Sml58

    1. na komentář reaguje wich — #18
    superkarma: 0 16.10.2014, 10:41:51
  4. avatar
    [16] enka1 [*]

    Sml67Sml59Už bych se jen opakovala

    superkarma: 0 16.10.2014, 10:34:54
  5. avatar
    [15] wich [*]

    kobližka — #14 V lecčem s tebou souhlasím. Na druhou stranu určitá míra nespokojenosti je něco, co člověka pohání kupředu.

    1. na komentář reaguje kobližka — #17
    superkarma: 0 16.10.2014, 10:34:47
  6. avatar
    [14] kobližka [*]

    Tohle by si měl přečís každý,kdo žehrá zbytečně na všechno.Fňuká,jaké je počasí,fňuká,že si nemůže koupit kabelku za pět tisíc,že byla zase po ránu dopravní zácpa,fňuká,že musí do práce....Dobře to říká slečna Bára,že na světě je přece tak krásně.Když tohle řekne člověk s jakýmkoliv handicapem,ten zdravý by se měl ne-li zastydět,tak alespoň nad sebou zamyslet.

    1. na komentář reaguje wich — #15
    superkarma: 1 16.10.2014, 10:06:42
  7. avatar
    [13] Suzanne [*]

    Sympatická slečna a radostný rozhovor! Děkuju.

    superkarma: 0 16.10.2014, 08:39:05
  8. [12] murat [*]

    každý kdo se potýká s nějakým handicapem a nevzdává to je frajer. život je pes a s takovou věcí je ještě složitější a těžší. slečna má můj obdiv Sml67

    superkarma: 0 16.10.2014, 08:37:26
  9. avatar
    [11] blanca [*]

    Moc hezký článek Sml67 takové lidi, kteří nevdávají svůj život kvůli nějakému handicapu, tleskám. Sml59Osobně si nedovedu představit, že bych nic neviděla.

    superkarma: 0 16.10.2014, 08:34:00
  10. avatar
    [10] vladka321 [*]

    Příběh jednoho obyčejně neobyčejného života. Tak toto čtu raději, než ty o našich celebritách. Určitě dám tento článek přečíst své dceři, protože takových lidí je třeba si vážit. Už pro jejich sílu žít, nestěžovat si, hledat v životě to krásné, pozitivní...

    superkarma: 0 16.10.2014, 08:31:43
  11. [9] Draco [*]

    wich — #8 Díky za podporu, tohle mi doktorka vůbec neřekla Sml16

    superkarma: 0 16.10.2014, 08:10:16
  12. avatar
    [8] wich [*]

    Draco — #5 Kočko, zbytečně se nestraš. Já mám nějakou anomálii na nervu značící zelený zákal už od školních let. Je to přes 20 let beze změny a vidím úplně normálně, teď mám novou MUDru, která mě pořád straší, přitom ten nerv je beze změny. Jediné, co mi dělá problém, jsou šuntsky změřené brýle od ní Sml57 Až neuroložka mi řekla, že nejsme stroje a ten nerv prostě může takhle vypadat celý život, totéž mi potvrdila optometristka.

    Důležité je kontrolní OCT a kapky, kdyby něco Sml33

    1. na komentář reaguje Draco — #9
    superkarma: 1 16.10.2014, 07:33:34
  13. avatar
    [7] buldok [*]

    Tyto lidi obdivuji moc.

    superkarma: 0 16.10.2014, 07:32:33
  14. avatar
    [6] wich [*]

    Tak tohle je pro mě MOC hezký rozhovor. Přečetla jsem ho jedním dechem Sml59

    Shodou okolností jsem se před pár týdny seznámila na přechodu s nevidomým mladým klukem, který má podobný handicap jako slečna z reportáže. A taky mě překvapilo, jak velice aktivně žije - kino, kolo, chodí na hokej, na fotbal, vystudoval právnickou fakultu a pracuje v advokátní kanceláři. Vždycky se na naše setkávání na přechodu těším Sml67

    superkarma: 0 16.10.2014, 07:22:47
  15. [5] Draco [*]

    Velmi zajímavý článek. Obdivuji zrakově postižené, kteří jsou takto samostatní. Pro mě je zrak nejdůležitějším smyslem a často jsem zkoušela představit si, jaké je být bez něj. Pro mě naprostá hrůza. Máme v rodině zelený zákal (mamka, babička) a proto od 30 chodím každý rok na preventivní prohlídky. Bohužel nyní, po 4 letech bezchybných výsledků, paní doktorka objevila nějaký malý nález na nervu a doporučila mi, abych začala chodit po půlroce. Vím, že v dnešní době se dá průběh onemocnění zpomalit a že u každého probíhá trochu jinak, ale není mi z toho vůbec dobře Sml17 Nedej bože probudit se a být najednou úplně slepý, jako Roman... Oba mají můj obdiv.Sml59

    1. na komentář reaguje wich — #8
    superkarma: 0 16.10.2014, 06:27:20
  16. avatar
    [4] zsuzsika [*]

    Skvělý článek o skvělém člověkuSml67

    superkarma: 0 16.10.2014, 06:21:29
  17. avatar
    [3] gerda [*]

    je fajn, že žije plnohodnotný život a není uvázaná jenom doma. Sympatická slečna.Sml67

    superkarma: 0 16.10.2014, 05:14:06
  18. avatar
    [2] rendvo [*]

    To musí být hrozné se jednoho rána probudit a nic nevidětSml15jak se to stalo Romanovi. Pokaždé když si přečtu nějaký takový příběh tak si teprve uvědomím jaké mám štěstí že jsem zdravá. Každého člověka který se dokáže vyrovnat s nějakým handicapem moc obdivuji.

    superkarma: 4 16.10.2014, 00:42:49
  19. avatar
    [1] Jindriska8 [*]

    Obdivuji tuto mladou ženu,rozhovor mě velmi zaujal.Sml67

    superkarma: 0 16.10.2014, 00:37:44

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme