Po vysoké škole jsem si našla místo na učilišti v jednom okresním městě, ale nemohla jsem tam najít žádný pronájem. Tenkrát za totáče byly byty téměř nedostupné a pronajímaly se jen pokoje většímu počtu středoškoláků za velký poplatek, takže já jsem si to nemohla dovolit sama. Naštěstí měl podnik, ke kterému učiliště patřilo, malou svobodárku bez vrátnice, poplatek byl 90 Kčs za měsíc, pro ilustraci se za takovou částku dalo nakoupit na týden jídlo. Naštěstí jsem na víkend jezdila k rodičům, tak se to dalo přežít. Bylo to v prvním patře staršího domu, dole byla samoobsluha, pekárna a bar, takže tam byl neustále hluk a barák byl prolezlý hnusnými hnědými brouky, kteří odolávali všem insekticidům a říkalo se jim rusi. V pokojíku jsme bydlely dvě holky, měly jsme společnou skříň a stůl a každá svoji válendu a stoleček. Kdykoliv jsem si rozsvítila lampičku, vypadly na patře pojistky a musela jsem je jít nahodit. Na patře byla také kuchyň, koupelna se záchodem, umývadlem a vanou byla jedna pro všechny bydlící. Řešila jsem to tak, že jsem si s sebou kromě toaletního papíru pokaždé nesla tašku s práškem na vany a desinfekčním prostředkem. Zvlášť jsem byla opatrná na čistotu, když tam ubytovali nové vietnamské zaměstnance. Vůbec nebyli nejmladší, jejich „vůdkyně“ Maiko byla asi tak stará, jako moje matka. Byla hrozně zvědavá a kdykoliv mě potkala, otravovala mě neustálým vyzvídáním ve stylu hlášky z pořadu TELE TELE: Tak co, sporťáku, už máš chlapa? Nejotravnější bylo, že se neustále shromaždovali v kuchyni během vaření. Postavili na plynový sporák velký hrnec, nakrájeli do něho několik hlávek zelí, do toho schovali jedno kuře a vařili to zakryté několik hodin, ten smrad se pak dlouho nedal vyvětrat. Já jsem počkala, až to snědli, usmažila jsem si na pánvi minutku a byla jsem po večeři. Maiko vždycky očumovala a ptala se: A co to važíš, co to papáš, z čeho je to masíčko, kolik korún? A příště už to zkusila sama a dokonce se jí podařilo na dobré papání sbalit Nama, jediného vietnamského spolupracovníka. Škoda, že mě z ubytovny podnik vyhodil hned, jak se dozvěděli, že se mám vdávat. Ani nevím, jestli si Maiko toho Nama nakonec vzala.
Bonda


Milá Bondo,
tak to mi silně připomíná "moji" kolej. Jen ta Maiko možná bydlela na jiném patře

Reklama