Byla to polorozpadlá chalupa zarostlá kopřivami a nálety. Ale stála na krásném místě a na velkém pozemku, takže si nakonec svého kupce našla. A ne ledajakého. Člověka, který se rozhodl zrekonstruovat ji postaru. Posuďte, jak se to povedlo.

Vždycky mám radost, když se nějakému venkovskému baráčku tohle poštěstí a místo ruiny s propadlou střechou prorůstající břízkami, se zaskví v původní kráse. Za to vděčíme chalupářům-fandům, kteří své chaloupky zušlechťovali vlastními silami, v potu tváře a dlouhá léta. Dnes se najdou takoví, kteří mají peníze a můžou dům zrekonstruovat z jedné vody načisto, jak se říká. Najmou si firmu a jen čekají, až se budou moci nastěhovat do hotového. Tak to bylo i s touto chalupou.

Původní dům byl postaven z tradičních místních materiálů. To znamená z kamene, dřeva a vepřovic (nepálených cihel). Nový majitel chtěl zachovat stejnou technologii a polorozpadlé štíty vybudovat starým způsobem. Nad tím se všichni pozastavovali a kroutili hlavami. Proč vepřovice, když jsou dražší a nebudou pod omítkou vidět? Ale co je komu po tom!

Větším „překvápkem“ byla střecha. Původní domy měly převážně střechy šindelové. Což má logiku, vždycky se využíval materiál, který byl nejdostupnější, a tím pádem nejlevnější. Dnes je šindel jednou z nejdražších krytin, ale to u této chalupy nehrálo roli. Nový majitel zvolil variantu ještě nákladnější. Střechu s ručně tesaným krovem a doškovou střechou.

„Hm, to bude bomba,“ pomyslela jsem si. Doškovou střechu jsem naposledy viděla jako malá na dědově stodole. Došky byly pochopitelně slaměné, tak trošku neurovnané, ale rozhodně měly svůj půvab.

Těšila jsem se na výsledek, a když se už zdáli střecha „zlatila“ na slunci, šli jsme se na ni podívat.

Chaloupka se vyloupla do krásy. Je těsně před dokončením, dokonale řemeslně zpracovaná, do detailu promyšlená, voňavá. Klobouk dolů.

chalupa

chalupa

detail

Ale nějak se nemůžu ubránit pocitu, že jsem se ocitla na Rujáně.

Reklama