Dnešní rozhovor bude oproti ostatním trochu odlišný. Proběhne totiž také formou duetu s matkou a dcerou. Podotýkám slavnou matkou, a kdoví, možná jednou i slavnou dcerou. Každopádně výzva i pro mě.

V prostorách kavárny divadla Hybernia jsem se sešla se zpěvačkou Bárou Basikovou a její dcerou, Annou. Vlastně s jednou z jejích dcer, poněvadž jsou dvojčata. Jak už jste možná zaznamenaly, Anička je také naší externí redaktorkou, a tak hlavně díky ní jsem měla možnost se konečně tváří v tvář setkat se zpěvačkou, kterou já osobně považuji v oblasti české hudební scény za tu nejlepší.

mytri

Báro, ještě jednou děkuji za toto setkání, vážím si toho, protože vím, že váš program je opravdu nabitý. Máte vůbec čas se, tak jako teď, sejít se svou dcerou na kávu?
B: To ano, i když je to někdy honička to zorganizovat. Už po několikáté jsem se ocitla ve fázi, kdy si říkám, že musím svůj diář proškrtat, zrušit pár schůzek, zredukovat věci podstatné a méně podstatné, protože já jsem člověk, který se snaží vyhovět všem, ale to opravdu nejde. Pak mi utíká soukromí a já chci mít na své děti čas, protože rodina je u mě na prvním místě.

Aničko, tak jak to je. Podaří se s maminkou jednou takhle za čas na kávu?
A: 
Ale ano, podaří, vyjde to většinou jednou týdně, že se takto sejdeme, třeba jen někde v rychlosti.

Tak to není zase tak málo při takové pracovní vytíženosti. Vidíte, mohli jsme rovnou pozvat i Marušku, to měvůbec nenapadlo.
B:
Já se domnívám, že ona by nepřišla, protože dcery se už odmalička nerady mediálně prezentují a já to naprosto respektuji. Ještě když byly malé děti, tak jsem je samozřejmě coby známá zpěvačka veřejnosti představila, ale už od takových šesti, sedmi let, kdy si začaly zájem médií uvědomovat, jim to začalo vadit, což naprosto chápu. Proč by měly moje děti jaksi „trpět“ za to, že jejich matka je známá.

V uvozovkách trpět...
B:
Ani ne v uvozovkách. Ten zájem médií je někdy opravdu až přehnaný, a proč by měly moje děti odhalovat své soukromí? Ukazovat se. Jiné děti to taky nedělají.

Aničko, maminka mi touto odpovědí vlastně nahrála na otázku směřovanou k vám. Takže pohledem vaší strany, jaké to je mít slavnou maminku? Nadbíhali vám třeba spolužáci? Nadržovaly učitelky?
A:
Ne, to ne. A spolužáci nebo kamarádky, to jak kdy. Spíš když jsem byla ještě malá, tak za mnou přišli ve škole a ptali se: „Jsi to ty, dcera té zpěvačky?“ Ale pamatuji si, že třeba na střední škole, hned první den, kdy mě ještě nikdo neznal, tak se mi stalo, že učitel se přede všemi také zeptal: „Jste to Vy?“ Přišlo mi to až neslušné, ukazovat mě jako nějakou atrakci, všichni se na mě dívali a já jsem se hrozně styděla.

spolu

Proč jste se styděla? Já bych byla naopak na mámu pyšná.
A: 
Ale to já jsem na mámu pyšná, jenže pak jsem se párkrát setkala i s opačným, až zlým přístupem. Třeba jsem jednou nějakého kluka za něco napomenula, ať to nedělá, a on hned na mě vyjel: „Ty si myslíš, že když jsi dcera Basikové, že mi můžeš rozkazovat a že se z tebe posadím?“ Přitom jsem to nemyslela nijak zle.

Tak to je nepříjemné, to je ta odvrácená strana, skrytá závist, která je bohužel častá.
Báro, vy jste se nedávno po mnoha letech odstěhovala z Karlína, vaše dcery už společně s vámi nebydlí, ale tzv. syndrom opuštěného hnízda u vás rozhodně nehrozí, protože máte doma ještě 3,5 letého syna Theodora, kterého máte se svým třetím manželem.
Určitě jste tuto otázku slyšela už tisíckrát, ani já ji nezměním originalitou otázky. Řekněte mi, když jste potřetí otěhotněla, ani na chvilku vás nenapadla myšlenka, to už asi ne, to je pozdě. Přece jen už vám bylo už 45 let.
B.
Ne, ani na vteřinu, já jsem to dítě strašně moc chtěla.

A nebála jste se možných komplikací?
B:
Říkala jsem si, buď to vyjde, nebo to nevyjde, ale ta velká touha mít ještě dítě přebila veškeré obavy. S mým třetím manželem jsme si to moc přáli, i když jsme si byli oba vědomi možných komplikací, přesto jsme do toho šli. Když jsem pak zjistila, že jsem těhotná, byla jsem neskutečně šťastná. Samozřejmě jsem si nedělala žádné iluze, že v 45 letech bude všechno oukej, podstoupila jsem řadu genetických testů a vyšetření, ale to všechno za to stálo. To dítě bylo velmi chtěné a plánované.
Já jsem chtěla další dítě vlastně už s mým druhým mužem, ale ten byl zásadně proti. Sice mě to mrzelo, ale respektovala jsem to. Když to prostě jeden z partnerů nechce, tak to nejde přinutit násilím. Už jsem se s tím pak nějak smířila a vůbec jsem netušila, že ještě jednou dítě přece jen mít budu. 

sesynem

Bára s vytouženým třetím dítětem, synem Theodorem na letní dovolené

Mělo to tak být. Aničko, a co vy jste říkaly se sestrou na to, že je maminka těhotná? Byly jste překvapené?
A:
Máma už to plánovala delší dobu, takže ani ne. Nějak jsme to čekaly, a když otěhotněla, tak jsme se moc těšily.

Kolik vám bylo, když se bráška narodil?
A:
Sedmnáct.

A pomáhaly jste mamince?
A:
Pomáhaly. My ale celkově máme odjakživa velký vztah k malým dětem. Vždycky jsme různě sousedkám vozily a hlídaly, brzy jsme uměly malé děti krmit i přebalovat. Dokonce, když byl Theovi rok a máma už přestala kojit, takže se mohla od Thea na chvíli odloučit, odjeli tehdy s Petrem na deset dní na dovolenou a my jsme brášku bez problému pohlídaly.

Opravdu?
B: Opravdu. Holky byly v tomto naprosto skvělé, bylo na ně absolutní spolehnutí. Hodně mi pomáhaly. Byly dokonce i u porodu, tedy ne přímo na sále, protože jsem rodila císařským řezem, ale v předsálí, a když se Theo narodil, byly první, které ho držely.
A: To ano, hned jak ho máma porodila a trochu ho očistili, tak nám ho dali do náruče, bylo to krásné.

sestry

a ještě jedno foto z letní dovolené, Theo se svými sestrami (v pozadí přítel jedné z nich)

Přiznám se, že to jsem ještě nikdy neslyšela. Očividně mezi vámi panují krásné rodinné vztahy. Báro, omlouvám se za dotaz, ale doslechla jsem se, že jste byla nechtěné dítě, není tedy váš krásný a láskyplný vztah k vašim dětem jakousi satisfakcí za to, že vy jste se svojí matkou podobný vztah neměla?
B: Je to možné. Já jsem to dětství neměla zrovna ideální. Moje matka mě měla brzy, už v osmnácti, byla těžká doba, nebyly peníze... ale nevyčítám jí to. On bulvár to umí taky trochu zveličit...

Pardon, že vám skáču do řeči, ale ono se říká, že vlastně už v prenatálním stadiu nenarozené dítě tu nervozitu a nechtěnost vycítí.
B: Pochopitelně, to je pravda. Proto jsem se to vždycky snažila svým dětem nějak instinktivně vynahradit, dát jim najevo své city a svou lásku od samého počátku.

Na druhou stranu, nechtěné děti bývají víc ctižádostivější, jako by si řekly, když už jsme si ten život prosadily, tak my vám ještě ukážeme.
B: No jak kdy, někdy propadnou i jakési skepsi, ale jindy to zase může být dobrý hnací motor, to je pravda.

Nedávno jsem si na Youtube  pustila záznam televizní soutěže Zpívá celá rodina, kde zpíváte Markétku. Přiznám se, že bych vás v té brýlaté holčičce vůbec nehledala, i když hlas už byl skvělý. Prý jste v té době stále trpěla malým sebevědomím, to vás ale dál neposunulo. Co nebo kdo vás tedy hnal dál a dál… až ke hvězdám.
B:
Nějaká moje touha, nebo obrovská ctižádost, nebo jak to přesně nazvat. Prostě jsem si za tím zpěvem šla, i přesto, že mě nikdo nepodporoval, naši tomu moc nefandili.

Markétka –Bára Basiková 1975 / 12ti letá

A kdo vás do soutěže přihlásil?
B:
Přihlásil mě dědeček. On byl milovník hudby, tak nějak ve mně ten talent odhalil. Byl to také on, kde mě jako malou holku odvedl do Kühnova dětského sboru, a vlastně i v tom televizním soutěžení mě hodně podpořil. Moji rodiče to vůbec nebrali vážně, těm tato profese přišla jako něco pofiderního, nejistého a nestabilního.

I poté, co viděli, že vám to jde, že jste čím dál úspěšnější a slavnější? To se s vámi nikdy nechlubili a nepyšnili?
B: Myslím, že ne. Ještě dlouho to moje zpívání nebrali vážně. Já jsem pak šla studovat střední ekonomickou školu, což byla pro mě naprostá tragedie, protože mě to vůbec nebavilo, nicméně jsem odmaturovala a potom jsem pracovala jako hospodářka a sekretářka v hudební škole, kam jsem zároveň chodila i zpívat. Vlastně až moje první úspěchy s Precedensem a Stromboli, moje první televizní nahrávky nebo veřejné vystoupení, nějak rodiče přesvědčily, že to prostě dělám ráda a že se mi začíná dařit.

o „pár“ let později - profesionální zpěvačka Bára Basiková & Precedens - Soumrak bohů v Lucerna Music Baru v roce 2007

Přišli na nějaké vaše koncertní vystoupení?
B:
Ale to ano, mockrát. Ale nikdy to nějak dramaticky neprožívali. Prostě věděli, že to chci odmalička dělat, tak si řekli: „No, tak se jí to podařilo.“

Aničko, viděla jste ten záznam pořadu Zpívá celá rodina?
A:
Viděla.

A myslíte, že byla tehdy maminka odvážná, dokázala byste to?
A: Byla a já bych to nedokázala, možná kdybych uměla zpívat, ale já zpívat neumím.

Opravdu ne?
A:
Ne.
B: Anička má spoustu dovedností, ale zpívat opravdu neumí, ta by snad nezazpívala ani Hořííí (smích). Ale Maruška, ta má na zpěv obrovský talent, už jako dvouletá, tříletá intonovala.

Proč se tedy alespoň ona nevydala po stopách maminky?
B: Nechce. Zná odvrácenou tvář popularity. A také v sobě nemá tu určitou dávku exhibicionismu, což je u této profese potřeba. Nemá touhu ani potřebu se někomu ukazovat, a proto si zpívá jen tak sama pro sebe.

Vlastně jste mi teď odpověděla na následující otázku, zda vaše holky zpívají. Takže Maruška ano, Anička ne.
B: Ale to ano, Anička si taky zazpívá, akorát že se to nedá poslouchat. (smích)

Báro, v úvodu zmiňuji, že vás považuji za jednu z našich absolutně nejlepších zpěvaček, ne-li úplně tu nejlepší. Neměla jste nikdy touhu prosadit se v zahraničí? Jakési podhoubí byste tam měla, vaše tety emigrovaly do zahraničí.
B: Neměla a nikdy jsem po tom netoužila. Konkurence tam venku je veliká, navíc tu byla jazyková bariéra, pak taky rodinné vazby, ne, opravdu ne. Já jsem ráda českou zpěvačkou a ráda zpívám pro české publikum.

A uvědomujete si vůbec, jaký máte výjimečný hlas?
B: Je to hezké, když mi to tak říkáte a když to slýchám i od různých lidí. Samozřejmě mě to těší. A jestli si to uvědomuji? No, vím, že mám výrazný hlas, ale to je také tím, že u mě je zpěv hodně i o pocitech, o prožitku…

s Michalem Pavlíčkem / Souměrná (a Bářin naprosto výjimečný hlas)

A cvičíte si ještě hlas?
Ne, už ne, už to ovládám tak, že přiběhnu na koncert nebo do divadla deset minut před začátkem, obléknu se a jdu na jeviště. Nepotřebuji žádnou koncentraci, žádné cvičení, těch technik jsem si užila dost, když jsem byla mladá a chodila na hodiny zpěvu. Myslím, že už to mám v sobě zakořeněné, a protože musím hodně hospodařit s časem, tak ten čas, který bych trávila cvičením, radši věnuju ještě rodině.

Aničko, dlouho jsem se vás na nic nezeptala, viďte? Tak položím otázku na tělo. Když jsem přišla, tak jste tady seděla se svým přítelem, mimochodem moc sympatický kluk, prozraďte mi, mluvila vám maminka někdy do kluků?
A:
Ne, my jsme spolu nikdy kluky moc neřešily, vlastně ani nebyla potřeba. Do toho mi máma opravdu nemluví.

A vy jí? Myslím i se sestrou.
A: 
Tak že bychom jí vyloženě říkaly a radily, co má dělat, tak to určitě ne, ale jinak se o tom spolu bavíme, to ano.

Pozvolna jsem přes dceru přešla ke vztahům. Báro, vy máte moc pěkného manžela, a vůbec, vždycky jste měla kolem sebe samé, zajímavé muže. Máte nějaký vyhraněný typ, jaký se vám líbí? A odpovídá mu vzhledově váš manžel Petr Polák?
B:
Tak můj manžel se mi samozřejmě líbí, ale jinak nemám nijak vyhraněný typ, absolutně ne. Vlastně, když to tak zpětně zrekapituluju, tak ty typy byly opravdu hodně rozdílné.  

Zamilujete se na první pohled?
B:
Jak kdy, někdy se to stalo na první, někdy na druhý a někdy i na pátý pohled. To je hodně specifické. Každý ten muž, potažmo vztah, byl něčím jiný, zajímavý, postaven na něčem jiném.

Často měníte střih a barvu vlasů, podléháte módním trendům nebo současné náladě?
jB: Obojí. Mě baví změny. Nikdy nepochopím, jak může někdo mít třeba po celý život jeden účes, to mi přijde až neuvěřitelné, vždyť ten člověk pak zevšední. A navíc rámec mé profese vyžaduje, abych měnila vzhled, a mě to opravdu baví, ráda experimentuji. A to se týká i oblékání. Ráda střídám styly a samozřejmě sleduji i módní trendy.

Ale máte hodně ráda černou, viďte?
B:
Ano, to mám. Celý život je to pro mě základní barvou. Ale jinak mám ráda i šedou, bílou, modrou…

Pojďme k vaší profesi. Vy jste v pozici, kdy si už můžete vybírat. Když se podíváte zpětně za svoji dlouhou pěveckou kariérou, který žánr je vám nejbližší?
B: To je těžké, takto preferovat, ale myslím, že určitě hodně blízká je mi rocková hudba, ale vlastně stejně tak i muzikál, to je opravdu těžké.

Po Karlu Gottovi jste zpívala i na velkém koncertním turné s Alexandrovci, to musel být neskutečný zážitek.
B:
To byl opravdu neskutečný zážitek. Je to gigantický, maximálně profesionální soubor, ve kterém panuje naprostá připravenost a dokonalá disciplina. Jsou to vynikající muzikanti, tanečníci i zpěváci. To naše turné se sestávalo asi z třiceti koncertů, samé obrovské sportovní haly, zimní stadiony, amfiteátry a všude naprosto vyprodáno. Bylo to úžasné.

Oni si vás sami vybrali?
B:
Ano.

Máte dnes mezi nimi dnes nějaké „kamarády“?
B:
Tak zas až přímo kamarády ne, že bychom si psali a navštěvovali se, to ne, ale svým způsobem jsme se spřátelili, i když to tak zpočátku vůbec nevypadalo. Oni to totiž mají tak, že když je u nich nějaká hvězda, někdo slavný, tak nehrozí, že by třeba pozdravila nebo s ostatními nějak komunikovala. U nich je to rozděleno na jakési umělecké kasty, takže oni si mysleli, že když jsem tady slavná, tak se s nimi nebudu ani bavit. Ale já to takhle nemám. Nesnáším jakoukoliv nadřazenost, kohokoliv ke komukoliv. Myslím si, že nikdo na světě nemá právo, ani ze své funkce nebo pozice, se nad ostatními jakkoliv povyšovat. Kdo mu to právo dal? Proč? Všichni jsme lidi. Takže oni byli hodně překvapení, když jsem k nim přišla, s každým se pozdravila a chovala se k nim úplně normálně a přirozeně.

alex

Bára Basiková na turné s Alexandrovci (2012)

Zmínila jste jejich dokonalou disciplínu. Opravdu je tak tvrdá, jak se o ní povídá?
B:
Je, vždyť je to taky armáda. Oni se třeba ani nesmí napít alkoholu. To se tam jednou jeden z nich společensky upravil a okamžitě ho vyhodili a poslali zpátky domů. Tak to tam prostě funguje. A já je i jinak velmi obdivuji, neboť nelétají letadlem, ale jezdí vlakem, a to neustálé harcování a stěhování po hotelích, to je opravdu vyčerpávající.

Aničko, a v čem se nejvíce vaše maminka líbí vám?
B:
Ona nemá zas takový přehled od mých začátků, nemá to tak zmapované, já jsem je nikdy nenutila, aby na mě chodily a poslouchaly mě.

A tak něco určitě najdeme, co, Aničko?
A:  
Ale určitě, třeba na máminy muzikály, to jsme chodily už odmalička, takže vím, že v tomto je opravdu výborná.

v muzikálech je Bára Basiková opravdu výborná / Lucrezia Borgia  - ukázka ze zkoušek obnovené premiéry
14.2.2011 v Divadle Hybernia

To je. Báro, máte za sebou nedávnou úspěšnou premiéru rodinného muzikálu Kapka medu pro Verunku, který se hraje v pražském divadle Hybernia. Jaké z toho máte pocity?
B:
Velice dobré, protože je krásné, že děláme něco pro děti. Já dělám vlastně poprvé dětský žánr a je nádherné vidět v hledišti děti, jak se smějí a nadšeně tleskají. Hrajeme každou neděli v 11. a v 15. 00 hod. a je pořád vyprodáno.

A řekněte mi upřímně, není už u nás trochu přemuzikálováno?
B: Těžko říct. Je fakt, že tenhle žánr tady dlouho nebyl, takže pak se to v devadesátých letech rychle rozjelo, jako bychom se to snažili rychle dohnat. Mě samotnou také kolikrát překvapuje, že vznikají stále nová a nová témata, neříkám, že jsou všechny kvalitní, ale každý si to může vyzkoušet zprodukovat a uvidí, buď to vyjde, nebo nevyjde. Ale musím konstatovat, že v loni, jak jsme byli s Aničkou v Opeře v Londýně na muzikálu Fantom opery, tak my tady v Čechách vůbec nejsme špatní, nemáme se absolutně za co stydět, úroveň našich muzikálů si v ničem nezadá s těmi zahraničními.

To jsem slyšela od mnoha lidí, že častokrát máme tu kvalitu vyšší, včetně té pěvecké. A co říkáte na dnešní začínající zpěváky, mají té těžké?
B:
Nemají to jednoduché, je opravdu krutá doba byznysu a showbyznysu a velkých možností konfrontace se světem. Dnes tady můžete jít na jakoukoliv zahraniční hvězdu nebo kapelu, v televizi máte k dispozici všechny zahraniční kanály, takže prosadit se v tak velkém množství, v tak velké konkurenci není vůbec jednoduché. A bohužel všechny tyto pěvecké soutěže jsou převážně kšeftem různých firem, agentur a reklamních společností, takže to, že ty děti v nějaké takové soutěži uspějí, ještě nic neznamená. Teprve až po tom jim začíná ten pravý boj si ten titul obhájit. Vůbec jim to nezávidím, mají to mnohem těžší, než jsem to měla já.

Kdo si přečte vizitku, lehce si vypočítá, že příští rok oslavíte významné kulatiny. Já vás však vnímám už takových dvacet let v podstatě stejnou, bez vrásek a bez známek stárnutí. Máte nějaký recept, jak nezestárnout? Není to třeba právě tím, že jste omládla třetím dítětem a mladším manželem?
B:
Děkuji, to je bezvadné, že mě tak vnímáte. Tak je to určitě i tím dítětem, to vám nedovolí zestárnout. A pleť, tak tu mám po mámě, je to z velké části genetické. A taky jsem přesvědčená o tom, že to, zda stárnete nebo nestárnete, závisí hlavně na vašem myšlení, na tom, jakou máte životní filozofii. Já se pořád pohybuji mezi mladými lidmi a vůbec si na těch padesát nepřipadám. A doufám, že ani dlouho nebudu. (smích)

Aničko, jak byste popsala pár větami vaši maminku?
(Anička dlouze přemýšlí)
B: Mám jít pryč?

ab

V ten moment jako by na objednávku zazvoní Báře telefon a jde od nás stranou. Pobídnu Aničku otázkou, zda je její maminka pro ni třeba kamarádkou…
A:
Kdybych to měla vzít z pohledu máma /dcera, tak zas úplně kamarádský vztah mezi sebou nemáme, ale jsem za to ráda, že to tak je. Mám třeba kamarádky, které si s mámou říkají opravdu úplně všechno, a už se mezi nimi jakoby ztrácí ta hranice úrovně, to přece není nějaká taková kámoška, ke které si můžu cokoliv dovolit. Je to máma a já si své mámy velmi vážím a respektuji ji. Přitom ale vím, že kdybych cokoliv potřebovala, tak se na ni můžu bez problému obrátit, je tady pro mě.

Řekla jste to moc hezky.
Bára se mezitím vrací a i pro ni mám nachystanou závěrečnou otázku. Vlastně ne, ještě předtím se zeptám, kde ji můžeme vidět, kam se na ní můžeme přijít podívat
.
B: Tak tady v divadle Hybernia v Kapce pro Verunku a v tanečním muzikálu Lucrezia Borgia, v hudebním divadle v Karlíně v rockové opeře Jesus Christ Superstar, v divadle kalich v muzikálu Johanka z Arku, a pak samozřejmě teď v období před Vánocemi mě čekají různé vánoční koncerty. Listopad a prosinec, to je vždycky mazec.

A teď slíbená poslední otázka, kterou kladu poměrně často.
Báro, je něco, co byste ve svém dosavadním životě udělala jinak?

Určitě. Určitě jsem udělala spoustu chyb, a kdyby to šlo, nejradši bych vrátila čas zpátky a změnila to. Ale zase na druhou stranu si říkám, každá chyba vás někam posune, něco vás naučí, z každé z nich se nějak ponaučíte. A myslím si, že kdybych někdy nějakou chybu neudělala, tak by mě to zase nedostalo jinam, nepoznala bych tyhle lidi a nedělala tuhle práci… Prostě určitě by to všechno dostalo jiný směr, jiný průběh, jiný spád.  A čím jsem starší, tím také více věřím na osud a uvědomuju si, že nic se neděje jen tak pro nic za nic.

Tak a jsme u konce.
B: Anička toho teda moc neřekla, pořád jsem „žvanila“ jenom já. (smích)

To nevadí, Báro, možná se to za pár let obrátí, i když já bych vám ze srdce přála, aby vám to „žvanilo“ a zpívalo ještě hodně dlouho.
A vám Aničko děkuji, že jste maminku doprovodila, a i v těch několika větách jste řekla to hlavní a  podstatné. Děkuji vám oběma.

My děkujeme také a zdravíme všechny vaše (naše) čtenářky.

dvedve..

Poskytnuté fotografie: Anna Basiková Michal Protivanský
Další použitý zdroj: www.youtube.com

Vizitka

  • Bára Basiková se narodila 17. února 1963 Praha.
  • Již ve svých dvanácti letech se zúčastnila s písní Markétka soutěže Zpívá celá rodina soutěže
  • V dětství navštěvovala LŠU
  • Po absolvování pražské jazykové vystudovala střední ekonomickou školu.
  • Veřejně vystupovat začala v roce 1982 se skupinou Precedens, kde nejprve zastávala funkci  sboristky. Později po odchodu Jana Sahary Hedla se stal její vokál dominujícím.
  • V roce 1986 začala souběžně s Precedensem vystupovat i s rockovou s formací Michala Pavlíčka - Strombolií
  • V roce 1988 kvůli Stromboli Precedens opustila,
  • Později se z Precedens se stala její doprovodná kapela Basic Beat
  • V roce 1994 se rozhodla pro vstup do rockové opery Jesus Christ Superstar, kde ztvárnila roli Máří Magdalény. Tuto roli hrála po 4 roky.
  • Následovaly další muzikálové nabídky Rusalka, Johanka z Arku, Kleoptara.
  • Následovala i nabídka z Národního divadla do baletního představení Lucrezia Borgia, kde vystupovala v dvojroli: baletka – zpěvačka.
  • Asi v roce 2003 dočasně opustila koncertní pódia a na dva roky se stáhla do soukromí.
  • Roku 2005 ale ohlásila návrat do kapely Precedens, která natočila v její nepřítomnosti dvě alba se zpěvákem Petrem Kolářem
  • Také kladně odpověděla na nabídku Michala Pavlíčka u ystupovat v jeho muzikálu Obraz Doriana Graye, kde hraje trojroli (Matku Doriana, Ještěrku a Operní Divu).
  • Vystupuje také v činohře Produkt s Tomášem Petříkem,
  • Bára Basiková byla třikrát vdaná. Se svým prvním manželem Petrem Basikou (rodné příjmení Jícha) má dvě dcerydvojčata Annu a Marii (1992)
  • Podruhé se vdala (1998) za architekta Jaromíra Pizingera, manželství se rozpadlo.
  • V červenci (2008) se třetím manželem zpěvačky stal Petr Polák, se kterým má syna Theodora (2009).

Profesní ocenění

  • 1992 → Výroční československé hudební ceny za rok 1991 Zpěvačka roku
  • 1987 → Zlatý slavík 3. místo kategorie zpěvačky
  • 1991 → Český slavík 2. místo kategorie zpěvačky
  • 1998 → Český slavík 3. místo kategorie zpěvačky

Přečtěte si také rozhovory:

Reklama