Reklama

Na miminka jsem nikdy nebyla. Smířená s tím, že se Bůh prostě netrefil a do těla ženy nacpal myšlení muže, tedy pokud se miminek týkalo, pohlížela jsem na miminka jako na něco, čeho je lépe se nedotýkat, jelikož by se mi to pod rukama mohlo rozsypat nebo by mě to mohlo pokakat. Jako lidskou bytost jsem človíčky vnímala tak od roku a půl nahoru. A pak se mi, krátce před čtyřicítkou, nečekaně narodila překrásná holčička. Miminko jako bonbónek. Z mléčné čokolády.

 

V životě jsem byla zamilovaná několikrát, z toho asi stošestapadesátkrát až po uši. Avšak v přítomnosti mé dcery jsem prožívala nepopsatelné milostné extáze. Pravidelně jsem svého partnera děsila výbuchy pláče, pro mě neklamnými to projevy bezmezného štěstí, pro něho důvodu k obavám. Oxytocin, způsobující mateřské přilnutí k dítěti, ve mně proudil jak Zpívající Fontána. Zatímco si s ním i se mnou můj partner věděl stále méně rady, já mu byla hluboce vděčná. Tedy tomu oxytocinu. Za četných bezesných nocí mi byl věrným společníkem. Na rozdíl od mého partnera se spolu se mnou trpělivě budil, kdykoli miminko zaplakalo, přes den mi láskyplně poskytoval oporu při nekonečném kojení a tišení stále plačící holčičky.

 

Nejen, že se mi miminko pod rukama nerozsypalo, ba i jeho kakání se stalo neodolatelně zajímavým předmětem mého zkoumání. Teprve když člověk porodí, uvědomí si tuto jednoduchou moudrost, že totiž důležitost kolísání cenných papírů na burze si ani v nejmenším nezadá se zdravou stolicí vašeho vlastního dítěte. Moje miminko bylo to nejkrásnější na světě, produkující ta nejlíbeznější hovínka.

 

Když miminko odrostlo, začalo se mi stýskat. Toužebně jsem nahlížela do kočárků čerstvých maminek a na kulatá bříška maminek budoucích. Bojovala jsem s vnitřní touhou rodit a rodit až do úpadu. Napadla mne dokonce hříšná myšlenka, že totiž my ženy možná někde v hloubi našeho bytí nevědomky trpíme touto neukojenou touhou. Od třinácti až do třiapadesáti se učíme, že si (z různých důvodů) musíme dávat pozor na otěhotnění (musíme nejdřív dokončit školu, jsme ještě moc mladé nebo už moc staré, nemáme dost peněz, nejsme vdané nebo teprve krátce nebo už zase nejsme, nebo se svět řítí do katastrofy nebo kýhovýra), jelikož bychom si zkazily život. Jaká to zvláštní filosofie o něčem tak zázračném, jako je dítě.

Naše cítění je od ranné puberty uváděno ve zmatek logickými poučkami nelogického světa. Ale to jsem se dostala jinam. Ačkoli... Dodnes se sama sebe ptám, zda má dřívější netečnost, pokud šlo o miminka, byla způsobena individuální chybou stvořitele, který mi do koktejlu zapomněl přimíchat přirozenou touhu po dětech, nebo vlivem okolního světa, podle něhož bylo dítě především zátěží.

 

Jedna má kamarádka porodila tři děti. Všechny tři doma, bezbolestně a neplánovaně. Vychovala z nich, úplně sama, báječné lidi. A přesto se je naučila vychutnávat a bezpodmínečně přijímat až teprve díky narození dcery mojí.

 

Mateřské cesty jsou nevyzpytatelné. Každá si tu svou musíme ujít tím svým způsobem. Mně pomohlo to, že jsem měla dost času urovnat si nejprve věci v sobě, o sobě i se sebou. A tak když se mi trubička těhotenského testu nečekaně zbarvila všemi barvami duhy, nedalo mi už žádnou práci vypnout rozum ("Do prčič!") a nechat se zaplavit příjemnou vlnou intuice: "Vlastně je to fajn," promluvila jsem sama k sobě s rostoucím vzrušením: "Budu mít dítě"!

A od té chvíle jsem byla definitivně a beznadějně zamilovaná. 

 

Iveta Vrbová

Zahraniční dopisovatelka, Holandsko