Jako dítě jsem se nebála čertů, tmy, světlušek, vodníků, duchů apod. Ale bála jsem se Křepelky!

Kdo to byl Křepelka?

Byl to bodrý chlapík, který jezdil na motorce. Na sobě míval kožený, gestapácký kabát a v obličeji byl celý rudý. Měl rezavé vlasy, zlý pohled a skřehotavý hlas.

Pan Křepelka byl tatínkův známý, chodili spolu na ryby, což jsem jako  malé děcko netušila.

Jednou zastavil před naším domem. Hrála jsem si na zahrádce a on se mě ptal na tatínka. Šla jsem pro něho, ale to už vylezla maminka, zastavila mě a povídá mi: „Tohle je pan Křepelka, jezdí tady a sbírá do pytle zlobivé děti!“

Přesně si vzpomínám, jak jsem si ho prohlížela, a on mi povídá: „Vidíš ten vak na zádech, v něm mám schovaný pytel, a jak budeš zlobit, tak tě do něj vstrčím a odvezu si tě.“ A maminka přitakávala, jak zlobím a neposlouchám.

Křepelka tedy slezl z té motorky a začal sundávat tlumok, že ten pytel z něho vyndá.

Začala jsem bulit a slibovala hory - doly. Tatínek tenkrát nebyl doma, a tak pan Křepelka údajně odjel pro jiné zlobivé děti. Já se tak hrozně bála.

Když jsem si hrála venku u domu a zaslechla motorku, mazala jsem domů celá vyděšená. Viděla jsem ten rudý obličej a srdíčko mi padalo do gatí.

Ta hrůza ve mně přetrvávala po vstupu do 1. třídy. Potom si rodiče uvědomili, že se bojím chodit do školy a ze školy, tak mi sdělili celou pravdu.

Po dvou měsících školní docházky mě vzal tatínek ke Křepelkovým na návštěvu. Šla jsem velice nerada, se smíšenými pocity, se strachem, ale musela jsem poslechnout... Paní byla velice milá, měla dcerku o 2 roky starší, než jsem byla já. Když se objevil její manžel, bylo mi úzko. Nebylo nic platné vysvětlování, že šlo jen o strašení a vlastně o legraci.

Vůči jejich rodině jsem zatrpkla, a už nikdy více ve svém životě jsem k nim nevkročila.

Vyplynulo z toho ponaučení, že jsem svoje děti nikdy nestrašila. Nikdy jsem jim neřekla, že je někdo odnese nebo že bych je někomu dala. Je to stresující, hodně let jsem měla pocit, že mě rodiče nemají rádi.

A tak se přimlouvám – prosím, nestrašte své děti.

Přeji krásné úterý!

pastel.ka


Děkujeme za krásný a strašidelný příspěvek.

V tomhle směru měli mí rodiče nestandardní přístup - když přišli na Mikuláše čerti a začali vytahovat pytle a dělat bububu, vrazila mi máma do ruky můj dětský indiánský luk a prohlásila: „Neboj, a oni se budou bát tebe!" Čert schytal šípem do zadku a byl klid :))).

Strašili Vás rodiče něčím? Nebo Vás naopak učili se nebát? Čeho jste se jako malá bála? A už jste se s tím vyrovnala? Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz!

Reklama