Ještě před samotnou cestou do Egypta jsme s Katchabinkou důkladně studovaly místní zvyky. To abychom byly připravené, vyzbrojené, uměly se správně zachovat a neudělaly své vlasti ostudu.

 

Jako první „problém“ jsme zaznamenaly bakšiš. Dočetly jsme se, že lidé v Egyptě jsou zvyklí za malé úsluhy obdržet nějaký ten drobný peníz. Asi na tom není nic až tak nepochopitelného, jen jsme s Kačkou netušily, v jaké výši má ten drobný peníz být a jakým způsobem se – ohledně výše bakšiše – rozlišují jednotlivé služby.

 

Po příjezdu na hotel jsme si každá vyměnila 100 dolarů za egyptské libry. Obdržely jsme padesátilibrovky, několik deseti a pár pětilibrových bankovek.

Ochotný hotelový nosič se hbitě chopil našich kufrů a vedl nás do našeho pokoje. Tušily jsme, že nastane první „inzultace“ – totiž předání bakšišného. Usměvavý Egypťánek položil zavazadla na zem a čekal. Jelikož jsme drobnější peníze neměly, sáhla jsem do šrajtofle, vytáhla pětilibrovku a s úsměvem ji, za nás obě, předala tomu dobrákovi. Dobrák byl evidentně velmi potěšený touto závratnou výší spropitného a radostně odkvačil.

Já jsem přepočítala všechny finance a s hrůzou zjistila, že pokud budeme takto blahosklonně rozmazlovat personál, nezbude nám ani na kafe. Po vzájemně podporované bojové náladě, kdy jsme jedna přes druhou hrdinně vykřikovaly, že jim teda nebudeme dávat nic, že nám taky nikdo nic jen tak nedá..., jsme se nakonec pokorně rozhodly, že se pokusíme někde rozměnit na drobnější peníze.

A vyvstal další problém. To ale budeme muset někam do obchodu. A tady se v obchodech smlouvá!

Musím říct, že z handrkování s prodavačem jsem měla ještě větší hrůzu než z předávání spropitného.

 

Problém bakšiš jsme tedy odložily na neurčito a šly se radši vyvalit na pláž.

Tam bylo – jak jste se mohli dočíst minule – mé chodidlo úspěšně „zmrzačeno“ mořským ježkem. Píši to sem znovu, protože pro následující vývoj událostí to má poměrně podstatný význam.

 

Druhý den ráno jsme šly na snídani. Noha bolela jako čert, slunko pálilo a má nálada byla vzhledem k okolnostem na bodu mrazu.

Když jsme popíjely dopolední kávičku, osmělily jsme se a zeptaly se místního číšníka, zda neví, co by se dalo dělat s tím mým zatraceným chodidlem.

To, co následovalo potom, zcela přehodnotilo můj dosavadní vztah a přehnaně ostražitý přístup k mužům v Egyptě.

 

Ukázala jsem Hosamovi – jak se nám číšník představil – svou bolavou nožku.

„Ajajajajajajaj, óóójojojoj....,“ soucitně vyřkl diagnózu a nám bylo jasné, že i beze slov pochopil, o co jde. Obdařil mne starostlivým pohledem, pohladil po rameni a odkvačil. Za chvilku byl zpátky s miskou teplého oleje a jemnými papírovými ubrousky.

Přikládal mi je na nohu, opravdu jemně, přejemně a já jsem si moc přála, aby to trvalo co nejdéle. Tak moc to bylo příjemné. Slastně jsem pohlédla na Katchabinku, která sledovala Hosama a mé chodidlo pohledem téměř závistivým, a bylo mi jasné, že je jí líto, že to není ona, kdo potřebuje péči něžného zachránce. :o))

Když Hosam vykonal své dílo, vzpomněla jsem si na dobré rady o bakšišném a dala mu nejmenší bankovku, kterou jsem měla. Desetilibrovku. Chvíli to vypadalo, že jsem ho uvedla do nepříjemných rozpaků, asi to bylo opravdu moc. Ale úsměv a poděkování z mé strany zaplašily jeho pochyby a Hosam spokojeně odcházel.

A od té chvíle byl náš. Staral se o nás opravdu vzorně, starostlivě a pečlivě po celou dobu našeho pobytu. V některém z příštích vyprávění o něm zcela jistě ještě uslyšíte.

 

O bakšišném nás ještě ten samý den poučila delegátka od CK Fischer. Dozvěděly jsme se, že vše, co někomu z hotelového personálu dáme, odevzdávají vždy večer na jednu hromadu, ze které se pak všichni spravedlivě dělí. Pro uklízeče pokojů prý stačí položit na postel jednu desetilibrovku, a tím máme zaručeno, že nám budou poctivě po celý týden uklízet a dokonce vytvářet z ručníků zvířátka. No, nevím, desetilibrovku jsme položily, přihodily pár bonbónků, ale zvířátek jsme se stejně nedočkaly. :o))

Ohledně výše bakšišného – záleží na každém, kolik je ochoten obsluze dát. Je možné třeba každý večer nechat pár drobných, a zrovna tak dát větší obnos najednou, a tím pádem mít „na pár dní pokoj“.

 

Večer druhého dne jsme se s Kačkou odhodlaly a vyšly si do města. Olej vykonal na chodidle zázraky a mohla jsem chodit úplně v pohodě. Statečně jsme tedy vyšly vstříc všem smlouvajícím obchodníkům.

 

Již cesta do centra Hurghady byla zajímavá. Po několika minutách jsme si totiž uvědomily, že auta, která zde jezdí, bez výjimky troubí. Každých pět až deset vteřin se ozvalo krátké „tut“.

Nechápaly jsme proč, a tak jsem chvíli pozorovaly šrumec. A brzy jsme na to přišly. „Tut“ je pozdrav protijedoucímu vozidlu, když řidič spatří na chodníku někoho známého, rovněž se ozve ono „tut“, lidem na chodníku bylo oznámeno: pozor, jedu ...“tut“ ... a když se v okolí nenacházel žádný objekt, kvůli kterému by si řidič mohl zatroubit, zmáčkl prostě krátce klakson – jen tak, z radosti, že jede. "Tut".

 

Dodnes, když večer zavřu oči a snažím si vybavit večerní zvukovou kulisu Hurghady, slyším v hlavě svolávání k modlitbám, které se line ze všech stran „áááááámmmmmmmaaaaaaammmmm....“ vydatně prokládané jedinečným „tut“.

 

Přesně za takového hudebního doprovodu jsme došly až do centra města. V okamžiku, kdy jsme překročily nějakou pomyslnou hranici, oddělující předměstí od srdce městečka, staly jsme se kořistí všech hurghadských prodejců.

„Ty Czech? Ahoj, jak se máš?“

„Moje lásko, pojď sem...“

„Chceš koupit? Ahoj, jak se máš?“

 

Nevěřícně jsme zíraly. Mladí, starší i ti nejstarší, moderně oblečení, či v tradičním arabském obleku, všichni na nás volali. „Ahoj, jak se máš? I Like Czech.“

Zastupovali nám cestu, ve snaze nalákat nás do svých obchůdků. Se stupidním úsměvem jsme jim pokyvovaly na pozdrav a snažily se co nejrychleji minout jejich krámečky. Přece jenom jsme na nějaké smlouvání ještě nebyly psychicky připraveny.

Jenže nápor těch prodeje chtivých nadšenců byl opravdu velký a stále se stupňoval. Sešly jsme tedy z chodníku, abychom se jim alespoň trochu vzdálily a statečně jsme pokračovaly po silnici.

 

Procházely jsme zrovna kolem obchodu se suvenýry, před kterým stál postarší snědý muž v turbanu a „dlouhé košili“.

„Ahoj, jak se máš?“ V širokém úsměvu nám ukázal své prořídlé zuby.

„Ahoj, dobře,“ odpověděly jsme a kvačily dál.

 

Slyyy paneky silnisííííí, silnisíííí, silnisííííí, pooookali je mysivsíííííí, mysivsííííí da....“

Česká národní píseň v podání muže, který se s námi právě snažil navázat kontakt, zněla celou ulicí. Bylo to milé, vtipné a překvapující. Trhovec měl poctivě nadrnčené všechny sloky. Dokud jsme mu nezmizely z dohledu, stále jsme ho slyšely:

„Kááááá panekyy kááá detééééé, káá detéééé, káám detéééé, kéééééra moje buuudeteeee...“

 

A my jsme tedy šly tou silnicí hlouběji do centra. A stále jsme se ještě nezastavily ani u jednoho obchodu... Vidina smlouvání byla jako černá můra.

 

A pak jsme ho spatřily! Obchůdek jako vymalovaný, plný krásných suvenýrů, nástěnných maleb, soch a obrázků. A před ním žádný vyvolávač, žádný zuřivě se snažící obchodník, který netouží po ničem jiném, než lapit nás do svých tenat. Vešly jsme dovnitř a zažily další překvapení...

 

A jaké, to vám prozradím zase příště. :o)))

Reklama