Reklama


Kdysi dávno v jedné vesnici žil na jednom hospodářství pantáta řezník a měl psa Alíka. Řezník byl dobrák, ale občas se stalo, že ho lidé viděli, jak pobíhá kolem domu a zlobí se na svého psa. To pokaždé, když se Alíkovi v nestřežené chvíli podařilo ze stolu, spíže nebo kamen ukořistit nějakou tu masitou dobrotu. A nemálokrát se stalo, že mu musel řezník i kožich vyprášit, aby si z toho loupení vzal Alík ponaučení.

Pes to byl chytrý, moc dobře věděl, co se stane, když nějaké to jelítko nebo šunku smlsne, ale ta vůně ho vždycky tak omámila, že zapomněl na zákazy. Ale že byl řezník dobrák a měl společnost psa při práci rád a dobře věděl, jak mu vůně všech dobrot kroutí čenichem, uzavřel s Alíkem úmluvu. V ní stálo, že co spadne na zem, bude psa, a co naopak bude na stole, ve spíži, na policích či na kamnech, toho se na oplátku Alík nikdy nedotkne.

Alík, ale nevěděl, kde si tak vzácnou smlouvu uschovat. Nejdříve ji schoval do boudy, pak ji zkoušel zahrabat v záhoně, ale hned ji zase vyhrabal, pořád nevěděl, kde bude opravdu v bezpečí. Pak si všimnul kočičky Micky, jak se vyhřívá na sluníčku, a požádal ji o pomoc. Ta souhlasila a odešla smlouvu ukrýt na půdu. Ale najednou si ani ona nevěděla rady, kam ji schovat: do starého koše, truhly či skříně, nakonec požádala o pomoc myši, ty přece jen znají na půdě kdejakou schovávačku.

Dny a týdny a měsíce ubíhaly a Alík i pantáta spolu vycházeli bez nesnází. Až jednou řezníkovi při práci upadl na zem veliký kus šťavnaté šunky a Alík po ní v okamžiku skočil a pelášil na dvůr. Tu ho počal řezník s kyjem nahánět a křičet, ať mu maso vrátí. Alík se zastavil, položil maso na zem a povídá: „Cožpak jsi zapomněl na naši úmluvu? Co je na podlaze, to je moje.“ Řezník se zakabonil, protože mu dobrého kusu masa bylo líto, a povídá: „I nejsem si jist, jak jsme to spolu ujednali, dones mi smlouvu ukázat a uvidí se.“

Alík se rozběhl za kočkou a prosí ji, aby mu smlouvu donesla. A Micka hned utíká na půdu za myšmi. Žádná z nich si však už na žádnou smlouvu nemohla vzpomenout, dávno totiž papír rozkousaly na tisíc kousků a udělaly si z něj hnízdo. Kočka na ně zavrčela a odešla s nepořízenou za pejskem. Když tu neblahou zprávu slyšel, bylo jeho žalostné vytí slyšet až dlouho do noci, a ani pak nepřestal žalovat Měsíci na svůj osud.
A od těch dob všichni pejsci honí kočky v naději, že některá z nich přece jen tu památnou smlouvu přinese, a kočky prohánějí myši, aby svému slovu dostály a smlouvu vydaly.

 

Jana Piňosová, vítězka kategorie: Maminčiny/tatínkovy/babiččiny/dědečkovy pohádky

Soutěž: William