„Sehnal jsem pro nás lístky na letošní první klání mistrovství republiky v truck trialu, hned ráno vyrážíme!“ volal v pátek od dveří přítel s rozzářenýma očima. Radostí poskakoval na místě a vysvětloval mi: „Tohle si buď zamiluješ, nebo to budeš nenávidět.“ Bez váhání bych se na místě přidala k té druhé skupině. Ale neměla jsem to srdce kazit jeho štěstí odmlouváním. Zatím jsem těžké stroje znala jen jako užitečné, pro mě nijak nezajímavé pomocníky někde na venkově nebo na stavbách, a teď je poznám z úplně jiného úhlu.

 

„Závodníci se svým strojem zdolávají těžký bahnitý terén. Branky, kterými musí projet, jsou umístěny tak, aby to pro ně bylo co nejtěžší. Úkolem soutěžících je nasbírat co nejméně trestných bodů,“ vysvětlil mi stručně google. „Těžký bahnitý terén“ a vozy Tatra, Liaz, Praga mě donutily hledat boty, které můžu posléze vyhodit. Do postele jsem uléhala s hrůznou představou následujícího dne. Vybavil se mi jen hluk přesahující hranici únosnosti, kouř, pach nafty a zástupy obtloustlých zpocených plešounů s drsňáckým šátkem na hlavě a plechovkou piva v ruce.

 

Zatímco jsem si ráno leštila objektiv svého foťáku, utěšovaly mě dvě věci. Za prvé budu zase fotit a za druhé budu stát na místě, kde se před lety proháněl Colin Farrell při natáčení Hartovy války. Z mého zasnění mě probral přítel ironickou poznámkou: „Vezmi mi kapesník, možná budu i brečet, když tě přejede náklaďák.“

 

Po dlouhém slalomu mezi dírami a výmoly na silnici jsme dorazili na místo. Překvapilo mě, že nevidím skoro žádné obtloustlé plešatce. Zato jsem potkala několik žen, které truck trial skutečně zajímal, několik dam s kočárkem, nejednu slečnu se psem a našly se i takové, které nepochopily, že nejdou na módní přehlídku, a potácely se v bahně s lodičkami a růžovou sukýnkou. Pár žen bylo dokonce možné spatřit přímo v kabinách závodních strojů. Ovšem nejvíc mě zaujala seniorka, která s chodítkem na kolečkách neohroženě zdolávala zdejší terén. Pro mě byla bezkonkurenčním vítězem celé sezony. Mohla by se zúčastnit závodu prototypů.

 

V průběhu několika dalších hodin jsem se snažila najít v sobě aspoň trochu zapálení pro věc, už se mi povedlo skutečně se nadchnout se pro letadla, stíhačky, tanky i tuning srazy. Snažila jsem se proniknout do mužské duše a přijít na to, co je tolik zajímavého na tatrovce zapadlé v jámě a do půlky potopené v bahně. „Vždyť je to přece úžasný,“ vysvětlil mi stručně přítel. Lepší bude přemýšlet na Colinem…

 

Společně jsme dospěli k názoru, že já k objevení oné úžasnosti budu potřebovat ještě nejméně jednu návštěvu truck trialu. Shovívavě také usoudil, že už toho na mě bylo dost a pojedeme domů. Řízení se ujal přítelův otec, který na závodu bohužel načerpal dost inspirace na zpáteční cestu. Teď jsme se pro změnu vyhýbali rovným úsekům vozovky a na železniční přejezd jsme se řítili rychlostí 80 km/h.

 

Na konci náročného dne ale zjišťuji, že mi mnoho dal. Například vím, že ten, kdo měří méně než 170 centimetrů, toho na podobných akcích moc neuvidí. Také vím, že při zpáteční cestě příště řídím já a že holínky ještě najdou své uplatnění. Vím že nadšení pro Den pozemního vojska si snad nebudu muset pěstovat tak dlouho. Ale náklaďák pro mě zůstává náklaďákem, alespoň prozatím.
Reklama