Zdravím všechny šikulky,
 
já se chci pochlubit výrobkem, který jsem neudělala já, ale můj manžel před více než 25 lety.
 
Jako novomanželé jsme si pořídili malou chatku u Ohře a zde trávili víkendy.
 
Jednou jsme opět přijeli a chtěli zde oslavit mé narozeniny. No a můj muž mi povídá: "Hele, drahoušku, dnešní vaření nech na mně, když máš ty narozeniny. Běž se opalovat a já udělám svačinku." Vzala jsem plavky a šla k řece.
 
Po dvou hodinách jsem se vracela a už z dálky jsem slyšela nadávky a rány. Přidala jsem do kroku. Zastavila jsem na prahu chaty a nevěřícně zírala. Muž stál u stolu a kladivem bušil do bábovkové formy.
"Proboha, co se stalo?" byla má reakce.
"No, co co, chtěl jsem udělat bábovku a nejde mi z formy ven."
 
Jen tak mimochodem jsem se podívala na polici, kde jsme měli potraviny, a uviděla jsem rozdělaný pytlík.
"No a z jaké mouky jsi to dělal?" ptám se dál.
"Vzal jsem mouku tady z toho pytlíku," a podal mi ho do ruky.
 
Sáhla jsem do něj a hned jsem se začala smát.
"Ale, miláčku, to není mouka, ale sádra! Proto ti nejde ta bábovka ven."
Začervenal se a pokračoval kladivem bušit do formy.
 
Po nějakém čase se mu to podařilo. Forma (byla kameninová), praskla a na stole zůstala stát trochu otlučená bábovka. Mého muže hned něco napadlo. Rozdělal trochu sádry, domodeloval tvar bábovky a nabarvil ji nahnědo. Byla od pravé k nerozeznání.
 
A já měla dárek k narozeninám. Pověsila jsem si ji na stěnu nad kamna, a tam je dodnes, i když už nejsme majitelé.
 
Novým vlastníkům se tolik líbila, že mě ukecali, abych ji tam nechala dál.
 
A já se občas na ní chodím dívat a pochutnávám si na skutečné bábovce, kterou umí nová majitelka báječnou.
 
Januše.
 

Milá Januše, abychom neprozradili pointu už nadpisem, pozměnili jsme ho na nejedlou bábovku. Děkujeme vám za úsměvný příběh a prosíme prozraďte, už váš muž rozezná sádru od mouky?
Reklama