Ahoj všichni. Ještě před dvěma lety jsem měla úžasnou babičku, která mi byla víc, než mámou. Neskutečně rozmazlovala moji první dceru /tak jako v dětství mě/ a byla úžasná.

Strávila dvacet let na invalidním vozíčku, takže svůj čas plně věnovala rodině. Když jsem čekala druhou dceru, tak začala trochu churavět, ale já jsem měla jiné starosti, než abych si všimla, že je to vážné.

Byla nám všem vždy oporou a byla silnější než většina zdravých lidí. Když jsem jí přijela ukázat druhou pravnučku, byla už vážně nemocná, ale tvářila se statečně, a mě v mojí naivitě a euforii z miminka uniklo, že je opravdu zle. Nestihla jsem ji vůbec říct, jak moc pro mě v životě znamená a dva dny po naší návštěvě zemřela - jako by z posledních sil čekala na to uvidět svoji druhou pravnučku.

A já jsem jí toho nestihla tolik říct a skoro jsem jí ani nepřišla na pohřeb, protože obě dcery /i ta mladší, 5ti týdenní/ dostaly neštovice. Dodnes mi doma visí její fotografie a doufám, že se na mne za tu spoustu nevyslovených vět nezlobí a ví, že jsem ji měla nejraději ze všech, jen jsem jí to neuměla říct.


Já si myslím, že babička to určitě ví. Jinak by vám přece tolik nepomáhala. Myslete na ni, vzpomínejte, jak skvělá a báječná žena to byla, a tím ji vlastně udržíte naživu. Bude s vámi pořád a alespoň v duchu jí můžete říci všechno to, co jste nám napsala. Díky.
Pokud chcete také něco sdělit, můžete na adresu redakce@zena-in.cz

Reklama