Babička slečny Miriam bude raději „ležák“, než aby použila na ulici, ale i doma chodítko. Nedovolí jí to její hrdost, nechce ve svých čtyřiaosmdesáti letech vypadat jako stařena. Je možné tenhle postoj nějak změnit?

Moje kamarádka (říkejme jí Miriam) řeší problém s babičkou, která odmítá chodítko. Několikrát jí ho doporučil lékař, ale babička si stále stojí na svém.

babička

Ze svého okolí znám několik podobných případů, které nikdy nedopadly moc dobře. Senior byl stále nepohyblivější a jeho rodina kolem něj „kmitala“, aniž by za to byla odměněna nějakým větším vděkem. Bohužel to mnohdy prohloubylo spíš rodinné rozepře, protože senior měl pocit, že o něj není dostatečně pečováno, ostatní zase nic nestíhali, protože jim péče zabírla strašného času. Klasicky došlo buď na LDNku, nebo pořízení placené pečovatelské služby, což senior považoval za zradu a nelásku.

Ale pojďme k příběhu Miriam...


Mám velké trápení se svou babičkou. Je mi hodně blízká, vždy byla mou vrbou i ramenem k vyplakání. Mám ji vážně moc ráda.

Jenže jak stárne, má různé vrtochy. Snažím se jí chápat a vycházet jí všemožně vstříc, vždyť je jí už 84 let! Jenže teď mě, po pravdě, opravdu dost štve.

Babi má potíže s klouby (není divu vzhledem k věku), takže hodně špatně chodí. To je vlastně eufemismus, protože prakticky nechodí vůbec, což je hlavní problém.

Dojde tak maximálně ven se smetím, ale i to už v poslední době nechce. Nemyslete si o mně, že jsem nějaká krkavčí vnučka a vadí mi, že musím babičce pomáhat, tak to není. Ale štve mě, že by ještě několik let mohla klidně krásně chodit, což by moc pomohlo jejímu zdraví i psychice, ale ona se toho dobrovolně vzdá. Proč? Protože odmítá použít chodítko!

Necítí se tak stará a nemohoucí, aby používala chodítko jako nějaká stařena (tuhle větu vážně vyslovila a ne jednou). Já ji na jednu stranu chápu, že je to pro ni do jisté míry ponižující, ale absolutně nechápu, že raději úplně přestane chodit, než by si nechala pomoct.

A takhle to jistě dopadne. Pokud své nohy nebude procvičovat pravidelnou chůzí, brzy se z ní stane „ležák“ v nějaké LDNce, to nám potvrdil i doktor. Jenže babi je příliš hrdá. Tak hrdá, že jí nikdo není schopen přesvědčit o nerozvážnosti jejího rozhodnutí.

Do dnes si pamatuji, že trvalo celých 5 let, než jsme ji přesvědčili pro používání hůlky. Vzala ji do ruky až tehdy, kdy už skoro nechodila. Mám svou babičku moc ráda a chci, aby žila plnohodnotný život, který ji ještě může nabídnout spousty skvělých věcí.

Dokud jí tak nezlobily klouby, ráda plavala, chodila do divadla a na přednášky o historii. Donedávna také ráda cestovala. Jak sama říká, vynahrazuje si tím dobu, kdy se nikam jezdit nesmělo a dobu, kdy už se smělo, ale nebyly peníze.

Jenže pokud přestane chodit, zbudou jí jen knížky, křížovky, passiáns a televize. Bojím se, že s takovou by úplně ztratila motivaci k životu.

Ale když jsem jí to takhle řekla, jen se pousmála, pohladila mě po vlasech a řekla, že tomu ve svém věku nemůžu rozumět. A má pravdu, vážně tomu ani trochu nerozumím. Nerozumím, jak může člověk prakticky zahodit svůj život jen proto, že se stydí použít chodítko na ulici, ale i doma. Dokonce jsem už zvažovala i taková bláznivá řešení, že přemluvím někoho, kdo po úrazu páteře skončil na invalidním vozíku a musel se s ním naučit žít, aby s ní promluvil. Je to hloupost, to vím, ale už si vážně nevím rady.

Miriam

Přečtěte si také...

Reklama