Vždy, když se řekne IDEÁL, tak si nepředstavím žádnou supermodelku, které bych se chtěla podobat, nýbrž obyčejnou ženu, jako byla moje dnes již nežijící babička.
Pocházela z osmi děti, byla nejstarší a jediná dcera.
Když vypukla 1. světová válka, její otec narukoval. Po dvou letech dostala rodina zprávu, že otec padl na italské frontě.
Po této zprávě dostala má prababička mozkovou mrtvici, a tak starost o ni a hlavně o nezletilé sourozence zůstala na mé babičce.
Naštěstí už byla plnoletá, a tak nemuseli sourozenci do sirotčince. Starala se nejen o ně a o nemocnou maminku, ale i o kousek políčka, které je jen taktak uživilo.

Počátkem třicátých let se provdala a těsně před vypuknutím 2. světové války se jí narodila dcera (má maminka) a v dubnu 1945 syn (můj milovaný strýc).
Vyprávěla mi, a má maminka mi to potvrdila, jak sháněli pro strejdu mléko, protože babička o ně úlekem přišla.
Bydleli v Mladé Boleslavi a chodili pro kozí mléko asi 10 km k sedlákovi.
V té době už byly nálety na česká města denně. Museli vždy vystihnout chvilku klidu a honem pro mléko.

Po skončení války se stalo to neštěstí, že můj dědeček stoupl na poli na minu a ta mu utrhla nohu.
A opět byla babička na vše sama.
Ale co já si pamatuji, nikdy nereptala, vždy si při práci zpívala, mě naučila spousty ruční práce. Jenom je velká škoda, že se nedožila narození mé první dcery, kterou mi předpovídala ve snu.
Proto ona vždy zůstane mým nedostižným vzorem a nepřekonaným ideálem matky a manželky.

Díky, babi!
Januše
Milá Januše,
děkujeme za opravdu nádherný příklad životního vzoru.
K tomu není co dodat.
Reklama