Reklama


Přeji všem pěkný den.

Jako malou holčinu mě brali rodiče k babičce na samotu. Měla domek u lesa, dvorek, dřevěný záchod a kolem něho spoustu pavučin.

V jedné bydlel veliký černý pavouk. Často jsem ho pozorovala a svým způsobem ho měla ráda.

Napadlo mě, že by více vyrostl, kdyby měl více potravy. Tak jsem vyrazila do kuchyně a na okně mu pochytala mouchy. Pavouk vyběhl, mouchu čapnul, odnesl si ji do svého tunýlku a já pozorovala,  jak bzučela, když ji usmrcoval. Musím podotknout, že mi tehdy byly 4 roky.

V lásce k pavoukovi mě nenapadlo nic lepšího, než ho klacíčkem vyšťourat z pavučiny a chytit ho do ruky. Jak jsem ho chtěla sevřít v té malé dětské ručičce, najednou úlek, šok a snad i bolest, to už ani nevím. Třepla jsem rukou, odmrštila pavouka a koukám, z prstu mi tekla krev. Kousl mě!

Od té doby mám šílenou fóbii z pavouků, která ve mně přetrvává 53 let. Hrůza!!!

Pastel.ka


Ježiši, to snad není možné. To kdyby četla má fóbická kamarádka, tak už má husí kůži a třese se hrůzou. Krmit pavouka je podle mě úplně vrchol jejích nejhorších představ a snů :-). Díky za příspěvek!