Hypochondrem byla manželova babička. Bohužel na svou hypochondrii jednou doplatila.

Kromě cukrovky byla babička zdravá jako řípa, tak to alespoň dokazovala veškerá vyšetření, na kterých byla. Babička ale ovšem byla opačného názoru.

Co chvíli nám volali z nemocnice, že zrovna přijali naší babičku. Tuhle se jí udělalo nevolno u zubaře, tuhle v hypermarketu zrovna, když se chystala platit. Lítali jsme s ní po všech čertech, aby nám konečně řekli příčinu babiččiných nevolností. Při jedné návštěvě obvodní lékařky nám tato lékařka doporučila psát deník nevolností, musíme zjistit periodicitu, četnost nevolností za měsíc a příznaky, které předchází babiččiným nevolnostem často končících mdlobami. Po vedení deníku jsme zjistili jednu záhadnou věc. Babičce se dělalo zle vždy týden před důchodem a ve výplatní termín už byla v pohodě a propuštěná z nemocnice domů. Po skoro půl roce vedení deníku jsme babičku na tyto souvislosti upozornili. V té době ještě nebyly poplatky za pobyt v nemocnici, ptali jsme se jí, zda je to nějaký způsob šetření a že to od ní není hezké. Babička se čertila, měla nám za zlé, že jsme jak ti doktoři a nevěříme jí. Nevolnosti se jí už nedělaly, do nemocnice se nenechala odvážet, ale přišla na jiný způsob šetření.

Volala, že je jí hrozně zle, má chřipku, otoky nohou, horečku a já nevím, co ještě, a doma nic nemá, tak jestli by někdo z nás nebyl tak hodný a nešel jí nakoupit. Napsala seznam všeho, co zrovna nutně potřebuje. Po donesení nákupu, který se sotva vešel do pěti igelitek, nám sdělila, že ale nemá peníze, ale nám to určitě nevadí. Dá nám je někdy příště.

Když se nedovolala nikoho z příbuzenstva, šla za sousedkami s tím, že až se rodinný příslušníci ozvou, určitě to sousedkám zaplatíme. Zaplatili jsme, co jiného zbývalo...

Jednou se však babičce skutečně udělalo špatně. Volala sousedkám, tchánovci byli na dovolené, já byla na procházce a telefon nechala doma, manžel na pracovní poradě. Sousedky se na ni tentokrát vybodly. Myslely si, že zas po nich bude naše babi něco chtít. Odpoledne přijela policie, jestli bychom mohli přijet identifikovat tělo. Teprve pak jsem si všimla zmeškaného hovoru. Bylo mi zle. Zlobila jsem se na celý svět, hlavně na sebe. Sousedky se mi moc omlouvaly a měly obrovské výčitky svědomí. Nezlobila jsem se na ně, nemohly za to. Prostě tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Vladka006

 


Posílejte mi dnes (středa 4. listopadu 2009) na e-mail redakce@zena-in.cz své zábavné historky o hypochondrech. Zajímavé uveřejníme a tu nejzábavnější odměníme malým dárkem! Více viz novinka: Natočili mi EKG - infarkt to nebyl...

Hrajte dnes soutěž: Vyřešte kvíz!

Reklama