Reklama

Má tchyně byla fajn ženská, když jsem ji před více než 30 lety poznala. Řekla bych, že jsme si docela padly do noty. Sama měla dva syny, a tak byla ráda, že si může po "holčičím" popovídat.

Pak se mi narodily dvě dcery. Samozřejmě byla unešena, protože moc ráda šila, pletla, a to teď mohla ukázat svoji fantazii. Až do šesti let chodily mé dcery jako princezny.

Pak ta starší začala chodit do školy. Jako "velká" školačka poněkud pozměnila i svůj pohled na svět a začalo jí vadit neustálé hlídání a vyptávání od babičky. Ne, že by ji neměla ráda, ale babi jí byla stále za zadkem.

Bohužel tomu nešlo zabránit, neb bydlíme v jednom domě a babička i přes upozornění mé maličkosti i mého muže (jejího syna) se stále snažila "vychovávat" mé děti.

Jednou se stala tato historka, která byla počátkem našeho pozdějšího "nepřátelství" mezi mnou a tchyní.

Dcerka, která v té době už byla třeťačkou, šla jako každý den do školy. Doma si ale zapomněla svačinu. Babi nelenila a vyrazila do školy. Prý zaklepala u dveří ve vedlejší třídě, než chodila dcera a uprostřed hodiny si vyžádala učitelku ven.

Když jí učitelka řekla, že zde dcera není, otočila se babi na podpatku a letěla domů. Ani si nevyslechla od učitelky, že dcera navštěvuje vedlejší třídu. Doma V popadla telefon a hned volala synovi do práce, aby okamžitě přijel, že jeho dcera chodí za školu a aby ji šel hledat.

Manžel přijel, zašel do té správné třídy a ujistil se, že dcerka sedí vzorně ve své lavici. Pak své máti vynadal za zmatkování a odejel zpět do práce.

Když jsem odpoledně dorazila z práce já, čekala nabubřelá u našich dveří a hned mě sjela, že jsem jí neřekla, do jaké třídy vlastně dcera chodí. Na to jsem jí odpověděla, že je to snad jen naše věc a že ona se nemá do našich záležitostí míchat.

Urazila se k "smrti" a od té doby vypukla mezi námi "slovní válka". Tedy, lépe řečeno, snažila se vždy tuto válku vyprovokovat ona. Ze začátku jsem jí klidně odpovídala, ale když začala osočovat i mladší dceru a dělat naschvály, přestala jsem se někdy ovládat a řekla jí, co si o ní myslím. 

Už několik měsíců spolu nekomunikujeme, stejně tak mé dcery a její syn. Ja nám to moc líto, protože stále je to babička mých dcer a manželova maminka. A krev není voda, že?

Januše.

Krev sice není voda, ale pokud se vám někdo míchá do vychovávání dcer a do vaší rodiny, je nutné určit hranice. Tchyně se nejspíš snažila být potřebná, ale nic se nesmí přehánět.

I přesto, že kvůli incidentu se zapomenutou svačinou spolu dnes nemluvíte, historka mě pobavila a zcela vybízí ke zfilmování. Škoda, že nemá lepší konec, ale životu se scénář napsat nedá...