Azylové domy. Je dobře, že existují a ženy, které se ocitnou v těžké životní situaci mají kam složit hlavu. Ony i jejich děti. Jak se vlastně v takovém azylovém domě žije?

Na to jsem se zeptala ředitelky jednoho z těchto domů, paní Michaely Novákové.

 

„My jsme azylový dům pro matky s dětmi, i když jsme tu měli i jednoho otce. Všechny matky, které jsou u nás umístěny, jsou zde na doporučení orgánu Péče o děti příslušné městské části. Problémem všech azylových domů ale je nedostatek míst. Čekací listiny na umístění jsou opravdu dlouhé. Navíc je velký problém se stále se snižujícími dotacemi, a tak nemůžeme splňovat ani to, aby zde byl stále k dispozici tak zvaný krizový pokoj pro matku, která se ocitne v akutní tísni. My jsme zde v nájmu a platit za prázdný pokoj si prostě nemůžeme dovolit,“ vysvětluje paní ředitelka.

 

Jak je o matky v domě postaráno?

 

„Snažíme se být jim co nejvíce nápomocni. Pomáháme jim s psaním návrhů na rozvod, opatrovnické řízení, pomáháme jim sehnat byt, chodíme s nimi za starosty městských částí, aby se jejich situace řešila. Ženy, které zde jsou, mají opravdu těžkou situaci. Kolikrát jsou na mateřské se dvěma dětmi. Navíc některým otec ani neplatí výživné. Pro ně je velice těžké koupit si byt nebo platit tržní nájemné.“

 

Jak dlouho může žena v azylovém domě zůstat?

 

„Matky jsou zde na půl roku s tím, že většině z nich pobyt prodlužujeme na rok. Ani potom je ale nevyhodíme na ulici, pokud nemají do té doby vyřešenou svou bytovou situaci.“

 

Zajímalo mě, jak takový byt v azylovém domě vypadá. Každá maminka zde má takovou miniaturní bytovou jednotku: předsíňka se dvěma skříněmi, sociální zařízení a pokojíček, do kterého se tak tak vejdou postele a malá kuchyňská linka. Ženy zde platí jednotný nájem 3 500 Kč.

Zdejší maminky chodí do práce, starají se o děti, vzájemně si vypomáhají. Životní příběh, kterým každá z nich prošla, vzbuzuje vzájemné pochopení a solidárnost.

 

„Jednou mi volali z linky bezpečí, zda bych mohla narychlo umístit jednu paní dětmi,“ vypráví paní Nováková. „Nebyla z Prahy. Přijela na Hlavní nádraží se třemi dětmi, z nichž jedno bylo ještě miminko. Utekla před manželem, který ji už několikrát pobodal, a nutně potřebovala pomoc. Nikde pro ni nebylo místo. I u nás bylo plno, ale nedalo se nic dělat. Tak přišla k nám, srazili jsme v kanceláři křesla, aby se aspoň děti měly kde vyspat. Dali jsme jim najíst, ostatní maminky jim půjčily prádlo, oblečení, ručníky a povlečení. Druhý den jsme jim sehnali místo v azylovém domě v jižních Čechách. Je škoda, že u nás v podstatě nikde nefunguje nějaké místo, kde by mohly tyto ženy být v akutních případech umístěny,“ upozorňuje na nedostatky paní ředitelka.

 

Stalo se někdy, že by bývalý partner obtěžoval ženu i zde, v azylovém domě?

 

„I to se, bohužel stává. Otec má soudně určený styk s dítětem, a tak si sem v určený den prostě přijde. Někdy probíhá předání dítěte v klidu, ale jsou případy, kdy u toho musí asistovat někdo z nás. Některé ženy mají ze svých partnerů takový strach, že se třesou již několik hodin před tím, než má přijít. V takových případech je u kontaktu některá naše sociální pracovnice nebo přímo já.  Jsou i ženy, které nejsou schopny ani za této asistence s bývalým partnerem mluvit, to pak všechny záležitosti kolem předávání dítěte přebíráme my.“

 

Máma. Napadne mě, když poslouchám vyprávění paní Michaely Novákové. Na přechodný čas se stala mámou všem ženám a jejich dětem, které našly v tomto azylovém domě své útočiště. Mámou, která se o ně stará, která jim pomáhá a která za ně bojuje - s byrokracií a nepochopením úřadů a okolí. Neexistuje nic, s čím by se na ni obyvatelky tohoto domu nemohly obrátit. Mladou, svobodnou maminku učila pečovat o miminko, jiné zas poradí recept na průduškový čaj pro nemocné dítě, s další zajde na úřad vyřídit nezbytné formality.

Odměnou jí je, když se podaří některé mamince zajistit bydlení, když se postaví na vlastní nohy a konečně může žít důstojný život.

 

Odcházím domů. A víc než kdy jindy si uvědomuji, že ono „domů“ pro mnoho žen zdaleka neznamená samozřejmost. Že je hodně dětí, které musely opustit své hračky, své kamarády…Protože v místě, kde byly doma, pro ně a jejich mámu nebylo bezpečno.
Reklama