Bulvár

Aziza Mustafa Zadeh - hudební zákusek z Azerbajdžánu

Mustafa Zadeh patří k výrazným tvářím světové hudby a na to, že pochází z Azerbajdžánu, má rozhodně co říci celému světu. Čím je to ale zapříčiněno? Jak je možné, že je tak čitelná pro široké publikum třeba i v Praze? Předem je jisté, že to rozhodně není jen tím, že má vystudované klasické piano.

Aziza je dcerou slavného otce, skladatele a pianisty, který kombinoval prvky tradiční azerbajdžánské hudby s jazzem a vážnou hudbou. To v podstatě dělá i jeho dcera, ale jaksi sofistikovaněji, akademičtěji. Alespoň tak to znělo na úterním pražském koncertě v bývalém kostele sv. Anny. I přesto, že část publika od Azizy možná čekala něco poněkud odlišného, té většině přesně sedla do noty. Jak to?

Je to zřejmě i onou „učesaností“, s jakou Zadeh v Praze v úterý zahrála a zazpívala. Kdo očekával divoký projev plný emocí a ohně, měl v podstatě smůlu. Aziza byla precizní. Od začátku dokonale přesná, věrná svojí image, kterou o sobě po léta vytváří. Skvělá klavíristka, skvělá zpěvačka, která přesně ví, co od svého hlasu může očekávat. A to bylo možná to, co mě trochu rozladilo.

Od začátku až do konce bylo všechno dokonale uhlazené. Přesné i v dávce odkazu na rodnou zem a na jazz, vše namícháno v takovém poměru, aby nebyl nikdo uražen. Ve výsledku koncert vyzněl jako konzerva na export – přesně namíchaná a vyvážená, aby chutnala i odlišným kulturám a ty měly přesto pocit, že dostávají exotiku. Té ale v koncertu Azizy Mustafy bylo asi tolik, kolik by se za nehet vešlo. Podívaná dokonalá, jen jaksi sterilní.

Ale abych jí nekřivdil... V závěru roztály ledy, Aziza se uvolnila a předvedla něco tradiční hudby pouze za doprovodu bubínku. S echem, které přidával mikrofon, vznikala hudba, jež se konečně dotýkala srdce. To všechno předtím – variace na Bacha, Chopina, Mozarta i na Gerschwina, bylo skvěle zahrané, ale život předvedla Aziza až nakonec. Bylo to sice jen pár minut, ale i kvůli nim stál koncert za to – byl to důkaz, že pod všemi těmi vrstvami tepe srdce velké muzikantky.

A co to děkuji, prosím? Tato dvě česká slova začlenila na konec jedné svojí skladby o tiramisu a kapučínu. Velmi milé a velmi korektní. V podstatě přesně jako celý koncert.

Blog Šumaře je ZDE.

   
12.10.2006 - Kultura - autor: Richard Klíčník

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme