25 let př. n. l.

Mažu na poslední „chlebíčky“ vábnou pomazánkovou směs. Mezi teniskami mi teče stružka vody ze stavby, a tak je pořád z čeho vařit. Pokládám výrobek na prkénko a nesu mamince. Koláčky moje krásné. Blátové.

 

20 let př. n. l.

„Tak to tak udělej a přijď mi pak ukázat to těsto!“ řekla babička a šla se natáhnout na gauč. Zůstala jsem jako siroteček uprostřed kuchyně. Jen já, mísa a mouka. Hyn sa hukáže! Asi za půl hodiny jsem teda stoupala po schodech do babiččina pokoje s mísou a vědomím, „že je to ňáký divný...“ Těsto při odchlípení od stěny víceméně drželo tvar mísy. „Kolik jsi tam dala mouky?“ zeptala se babička klidně a vydala se dolů do kuchyně s vědomím, že až těsto rozředíme, bude dost palačinek i pro sousední vesnici.

 

            15 let př. n. l.

 Základní škola. Hodina pracovního vyučování – vaření. Bára, jedničkářka vždy připravená s definicí čehokoliv, vbíhá mezi skupinu spolužaček: „Holky, rychle, rychle pojďte! S tou polívkou se něco děje!“ Třída se zvedá a rychle se přesouváme ke sporáku. Zdvih poklice. Mezi zvědavé tváře holčiček se vsune nos učitelky. Znalecky zhodnotí stav v hrnci. „Vaří se.“

 

            10 let př. n. l.

„Takže, děvčátka, diktuji vám gramáž pro čtyři osoby, začnu vývarem. Jak zařídíme, aby zůstal čirrrýý?“ cukruje učitelka vaření a nebezpečně otáčí svou kudrlinkovou hlavu mým směrem. Nevím, jak uchovat vývar čirý. To mě bude zajímat až za deset let. Teď mám pubertu jak z praku a averzi k té osobě s knihou norem pro stravovací provozovny. Nepamatuji si, kolik má vážit plátek vepřového v jedné porci. Ochutnávala jsem polévku přímo z hrnce. Krájela jsem bramboru v centru pro konečnou úpravu pokrmů, a ne v přípravném sektoru… tvrdý náraz jejích kudrlinek a mojí hlavy ponížené hygienickým čepečkem nezbytným pro práci v její kuchyni skončil trojkou z vaření. Na vysvědčení. Au au au… Kráva. Už nikdy nebudu vařit!

 

            5 let př. n. l.

            „Dal by sis červený jídlo, nebo spíš žlutý?“ sonduju u svého přítele. Nejsem nemehlo, ale hluboká nechuť následovat závazný pracovní postup mě na kilometry vzdálila ode všech úspěšných kuchařek. Vysokou jsem přežila na čínských nudlích, při jejich srkání jsem pozorovala černého Ndingiho, který si v neděli navařil velký hrnec něčeho, schoval to do skříňky pod umyvadlo a každý večer si to jen přihříval. Navařil i před prázdninami…Ne ne… neměla jsem se tam dívat.

 

            Rok nula.

            Rok nula už mám asi pět let. Na stará kolena se zjistilo, že jsem mlsout. Jako kavárenský povaleč jsem na sebe logicky navázala přátele mlsouty. Nezbývá než si vyvařovat. Slovenská kamarádka mi odhalila tajemství zelňačky a naloženého masa, takže už vím, že skoro všechno se dá vařit v jednom hrnci a nemusí to končit pod umyvadlem. Můj styl? Kain stress! Jeden hrnec (maximálně dva) a žádný stereotyp! Následuji maďarské pastevce… sleduji západ slunce, zatímco pokrm probublává. Někdy se stane, že vánočka vykyne až po deseti hodinách a v záchodě. Ale není nad sýrové prkénko, chladné bílé a dobrého instalatéra! A kdo učil vařit vás? Nouze? Babička? Nebo mimozemšťani?

Reklama