Monču jsem poznala na střední škole. Nebyla nikdy příliš dravá, nebo aspoň průbojná, ale uťáplou puťkou bych ji taky nenazvala. Věci si prostě dělala po svém, účastnila se všech akcí, co jsme pořádali – plavání, tancování, vodák – ale nikdy se nesnažila o víc, než na co stačila. Prostě, když uměla pádlovat, nikdy ji nenapadlo, že by z háčka mohla být zadák; když se naučila v tanečních pohybovat po parketu, nikdy ji nenapadlo, že by mohla chodit na jiné plesy, nebo dokonce chodit do tanečního kroužku. Ani svými názory nikdy nevyčnívala, možná proto, že žila s maminkou sama a ta ji učila skromnosti. Byly jsme kamarádky, já se od ní učila pokoru, ona mi občas záviděla můj temperament.

 

Po střední šla hned do práce, nastoupila do místní knihovny, kam se kupodivu (vzhledem ke své povaze) po letech vypracovala na vedoucí místo. Já taky nešla dál studovat na vysokou školu, ale rozhodla jsem se pro vyšší odbornou. Zatímco já byla dál pár let ztřeštěná studentka, z Moniky se stala zodpovědná ženská, což nebránilo tomu, abychom se čas od času sešly a vyrazily do kavárny.

 

Monča se vdávala poměrně pozdě, brala to jako zajištění existence, i jako oporu životem, protože se předtím dlouhá léta starala o nemocnou maminku. Na můj vkus mi ten její partner přišel moc úlisný a přeochotný, jí připadal zdvořilý. Když jsme se tedy i potom setkávaly, začala se mi měnit před očima. Z našich schůzek spěchala, protože Janík není doma rád sám..., protože Janík si přeje, aby nahrála na video to či ono, neb on se vrátí pozdě..., protože mu slíbila, že si dnes večer zahrají kanastu... protože ji prosil, aby dnes přišla brzy domů, že se na ni tak těší... Nakonec nechtěla chodit vůbec nikam, tak jsem ji navštěvovala doma.

 

Při druhé návštěvě u nich doma mi došlo, že on to tak chtěl – mít ji pod kontrolou, mít pod kontrolou její názory, její čas a dávat to náležitě najevo i těm kamarádkám, které jí zbyly. Když jsem se třeba rozohnila nad politickou debatou v televizi, ona se jen zavrtěla a řekla: „Janík mi říkal, že bude lepší, když se na to nebudu dívat. Vždycky mne to akorát rozruší, on se na to podívá a pak mi řekne, o čem to bylo.“ Dřív jsme spolu i probíraly módu, lákala jsem ji, že půjdeme spolu nakupovat, ale její odpověď jen byla: „Až co na to Janík, on ví nejlépe, co mi sluší, kupujeme spolu oblečení, ve kterém se mu líbím.“ Tehdy jsem na to zírala, hlavně na něj, protože pak udělal přednášku o tom, co je to dnes za hroznou módu, atd., atd. a že ženám sluší hlavně střídmé a účelové oblečení.

 

Už jsem si stokrát řekla, že k nim domů nepůjdu, protože poslouchat názory toho inteligenta nemusím. Ale je mi jí líto, jsem totiž jediná kamarádka, která jí zbyla. Zblbnul ji teda dokonale, fakt. A vůbec se divím, že jí "dovolí", aby pracovala ve vedoucí funkci v knihovně. Nechápu, jak ho může milovat, ale ona ho zbožňuje... nechápu, proč?! Vždyť z ní udělal nesvéprávnou, jeho mozkem myslící ženskou...

 

Myslíte, že se s tím dá ještě něco dělat?

 

Táňa

Reklama