Šest dnů děsu ve tmě na půdě rodinného domku. Sadomasochistické pomůcky. Pouta. Lékařské nástroje. Gynekologické křeslo. Kamera.

Ilustrační foto

Tak skončil autostop jednadvacetileté Elišky M. z Prahy, vracející se z Karlových Varů od přítele.

..............................

Mávající postavičky na krajnicích. Studenti, čundráci, lidé, kterým ujel autobus. Anebo prostě jen ti, kteří mají hlouběji do kapsy a potřebují se snadno a rychle dopravit z místa na místo. Ty všechny často potkáváme na trasách našich silnic. Postávají s napřaženou rukou, se zdviženým palcem a s nadějí, že jim někdo zastaví.

Kdo by neznal autostop! Nejlevnější, nejzábavnější a rozhodně nejzajímavější způsob silniční přepravy. Kdo z nás ovšem také někdy neslyšel o nástrahách, které s sebou stopování přináší! Média jsou plná zpráv o násilnících a znásilněných stopařkách, o oloupených studentech, v lepším případě jen vysazených uprostřed lesa. Všichni dobře vědí o nebezpečí, které autostop skýtá. Ale ti, kdo jeho kouzlu podlehli nepřestanou, dokud jednou nenarazí.

 

..............................

 

Pňovičky. Malá obec Teplicku. Nikdo z obyvatel neměl ani tušení, co se děje za zdmi domku stojícího tak trochu stranou za vysokým plotem obklopujícím zanedbanou zahradu. Vilku před pěti lety koupila starší nenápadná dvojice, která se do vlasti vrátila po několikaletém pobytu v sousedním Německu. Stanislav Slabihoudek a Marcela Linhartová.


S únosci se mladá žena potkala před dvěma lety, 5. srpna, na silnici z Karlových Varů do Prahy. Ve městě navštívila svého přítele a prázdninový pobyt si pořádně užila. Odpočatá, plná optimismu se vracela domů. Zkušené stopařce se tentokrát příliš nedařilo a vážně začala uvažovat o linkovém autobuse. Kéž do něj nastoupila...

 

..............................

Únos
Ilustrační fotoKonečně se dočkala. Nasedla do nablýskaného zeleného Mercedesu Vito s tmavými skly a v pohodě se uvelebila na zadním sedadle za postarší podsaditou blondýnu, společnici asi šedesátiletého, proplešatělého řidiče. Vypadali slušně, nabyla dojmu že jde o dobře situované manžele. 
 

Po několika kilometrech jízdy auto zastavilo. Slabihoudek se přesunul k ní dozadu a začal dotírat. Mával přitom pistolí a nožem. Eliška se bránila, dokonce se jí podařilu stočit zbraň a dvakrát vystřelit. To muže vytočilo, třikrát dívku řízl nožem, škrtil jí a nakonec přemohl. Poté ji spoutanou odvezli únosci do jejich domu v Pňovičkách.

 

Ve stavení bezbrannou dívku dvojice odvlekla do podkroví, kde měla zbudovanou speciální komůrku s polstrovanými dveřmi, trochu ordinaci, trochu mučírnu. Dominovala jí postel s poutacím řetězem a gynekologické křeslo. To už šlo opravdu do tuhého.

 

Linhartová, která měla zdravotnickou průpravu, unesené dívce odborně ošetřila řezné rány, a pak jí píchla do žíly neznámou omamnou látku. A od toho okamžiku se mladá žena potácel v hrozivém mátožném snu, jako z nejhoršího hororu.

 

Peklo na zemi
Naprosto ztratila pojem o čase. Na očích měla lyžařské brýle přelepené páskou. Jídlo dostávala nahoru do mansardy. Osobní hygienu jí prováděla Linhartová. Jen občas ji vyvedli na toaletu, jinak používala dětský nočník. Slabihoudkova pomocnice ji průběžně otupovala léky a injekcemi.

Po celou dobu svého nedobrovolného pobytu, kdy Eliška netušila, jaké s ní má perverzní dvojice úmysly, prožívala muka. Slabihoudek otupělou, stále upoutanou nahou oběť aranžoval do ponižujících póz. Osahával ji, „vyšetřoval“ na gynekologickém křesle, přivazoval ji na kříž zbitý z dvou prken. A všechno přitom spolu s „asistentkou“ natáčeli na kameru.

Unesená dívka musela napsat svůj životopis, vyplňovat dotazník, v němž byly otázky sexuální povahy. Muž ji také pečlivě měřil, jako by jí bral krejčovskou míru na šaty. Přitom se s partnerkou domlouval na jejím budoucím prodeji k prostituci do zahraničí.

 

Unesenou Elišku M. v domě v Pňovičkách věznili šest dnů, než se jí podařilo utéci a vyhledat pomoc.

 

Útěk
Dívka utekla až 11. srpna ve čtyři hodiny časně ráno – v okamžiku, kdy Slabihoudek po nedobrovolném natáčení porna zapomněl v jejích poutech klíč. Únoskyně Marcela Linhartová před soudem

Ze zamčené místnosti se jí podařilo prolézt půdním okénkem na střechu a odtud sešplhala po televizním kabelu a větvích sousedního stromu na zahradu.

 

Strach ji hnal až do dva kilometry vzdálené sousední vesnice Křemýž, protože se bála požádat o pomoc v bydlišti únosců.

Shodou okolností v domě bydlel policista, který dívce přivolal pomoc. Po výpovědi na policii se do Pňoviček vypravilo ozbrojené komando.
Oběť únosců Eliška M.
Poté, co  vyzvali únosce, aby se vzdali, se z domu ozval jediný výstřel. Osmapadesátiletý Stanislav Slabihoudek se zastřelil.

 

Jeho společnice, dnes šestapadesátiletá německá občanka Marcela Linhartová, se u soudu bránila, že ji k jejímu jednání Slabihoudek přinutil. Že jen vykonávala příkazy ozbrojeného člověka, kterého se bála.

Muž údajně vyhrožoval, že zastřelí ji, její matku i unesenou Elišku. Pražský vrchní soud jí však neuvěřil a za únos jednadvacetileté ženy definitivně poslal Marcelu Linhartovou na 6,5 roku do vězení.

 

................................

 

„Autostop je záležitost, která může být velmi neblahá pro obě strany, tedy pro řidiče i stopující,“ říká známý sexuolog Jaroslav Zvěřina. „Je třeba si uvědomit, že v poměrně těsném prostoru auta se ocitnou lidé, kteří o sobě vůbec nic nevědí. Nevědí, co je ten druhý zač, jaké má případně úmysly.“  Podle Zvěřiny přitom řidič na sebe navíc bere i zodpovědnost, že pokud se při další jízdě stane něco nepředvídaného, není pro takovou událost pojištěný.

 

„Uvádí se, že z počtu žen, které sexuální útok přestály, jej ohlásí asi 30 %. Ostatní to z různých důvodů tají. Mezi takové důvody patří, že se znásilnění dopustil přítel, kterého vdané ženy nechtějí prozradit nezřídka i kvůli tomu, že by se před manželem prozradil jejich vztah, mnohé se bojí opovržlivých reakcí okolí, což zejména na venkově nebývá nic neobvyklého, další se to snaží zatajit kvůli rodičům, aby se tím netrápili, starší kvůli dětem. Řada žen si není jistá, zda by si to jejich okolí nevysvětlovalo jinak, než jak tomu skutečně bylo. Bojí se o pověst.“

 

MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc. také radí:

 

♦ Nebezpečnější je stopovat v noci, v odlehlých místech. Výskyt „lovců stopařek“ je rozšířený především v okolí velkých měst, ale občas i na venkově, když se samotné ženy vracejí z tanečních zábav do bydlišť v jiných obcích.

♦ Doporučuji galantní doprovod ze zábav a podobných akcí, poskytnutý ženě, která se někdy ocitne sama. Garde není staromilství, ale kavalírský záslužný počin.

♦ Každý pachatel se může v dané situaci chovat úplně jinak, někdy docela nepředvídatelně. Zásadní je neposilovat jeho negativní emoce. Snažit se s ním komunikovat. Nebýt mu zcela po vůli, ale mluvit na něj. Někdy se podaří mu úmysl rozmluvit.

♦ Napadená žena nesmí zpanikařit a měla by využít každé možnosti k útěku. Doporučuji křičet, pokud je naděje, že to někdo uslyší. Velmi důležité je nevyhrožovat pachateli následky jeho počínání – mohlo by ho to vést k ještě horší agresi.

 

♦ Pokud to lze, žena by se měla pokusit mírnit agresi pachatele, třeba mu i říci, že se ji líbí a že je ke styku s ním svolná, a pak ho zkusit přesvědčit, že jindy a na jiném místě by to bylo lepší. Rozhodně není dobré a je nebezpečné násilníkovi hrozit udáním.

 

Existují dva aspekty, proč by to každá znásilněná žena měla útok nahlásit. Tím prvním je, že pachatelé činů by neměli zůstat nepotrestáni. Spravedlnosti by neměli uniknout i proto, že by čin mohli zopakovat, když se jim po předešlém podařilo zůstat v anonymitě,“ říká doktor Zvěřina.

 

Vedle toho každá ze znásilněných žen by měla být vyšetřena lékařem, aby se předešlo případným zdravotním následkům. Většina z nich potřebuje přinejmenším psychologicko – psychiatrickou pomoc.

Mnohé z těch, které se rozhodly nastalou skutečnost utajit, se s tím pak ve svém nitru trápí. Mohou pak u nich nastat poruchy s až doživotními následky," varuje sexuolog.

Bohužel u nás neexistují centra, kde by se tyto ženy mohly přihlásit anonymně. Určitě by se zvýšil počet těch, které by tak po znásilnění lékařskou pomoc vyhledaly."

Měly by to však i za současných podmínek udělat všechny beze zbytku. Kvůli sobě, ale i z důvodů prevence kriminality," uzavírá Jaroslav Zvěřina. 

 

Bojíte se jezdit stopem, nebo je to váš oblíbený dopravní prostředek? Zažila jste někdy situaci, kdy vám bylo opravdu pořádně ouzko“?

Reklama