Rozhodovat za jiné je ošidné. Riziko, že rozhodnete špatně, je vysoké. Uvedu příklad: vaše dítě se dobře učí a jeho učitel vám doporučí, aby šlo z páté třídy na gymnázium. Co teď? Přihlásit ho, a připravit ho tím o kus dětství, nebo střední školu zatím nechat plavat v naději, že z deváté třídy se na gympl v pohodě dostane? Ale co když to v devítce nedopadne? Dilema, které prověří, jací jste rodiče, je najednou tady...

Spoléhat na dítě, že bude v jedenácti letech vědět, co je pro něj lepší, je science fiction. Muselo by být geniální, aby samo dokázalo odhadnout, jaké bude za čtyři roky, jaké v patnácti, co bude od života chtít ve dvaceti letech a co o deset let později. Dobře, takže rozhodnutí je stejně na vás.
Podklady pro to, abyste volili správně, nebudou nikdy úplné. Na jedné straně vyslechnete argumenty, že talentovanému dítěti konkurence na střední škole jenom prospěje, víc se toho naučí a jeho šance uspět při přijímačkách na vysokou bude vyšší. Zjistíte si co nejvíc podrobností o střední škole jako takové, o profesorech, promluvíte s rodiči studentů. No dobře, ale pořád nevíte, jak by se tam cítilo vaše dítě...
A pak je tu opozice, která bude tvrdit, že není dobré klást na dítě už od dvanácti let vyšší požadavky, než je nezbytně nutné, že dítě by mělo mít pěkné dětství, plné her, volnosti a poznávání, a nikoli dny nabité studiem a povinnostmi. Jenže co když mu dopřejeme delší dětství, ale pak na to doplatí, když v devítce u přijímaček jednoduše zazmatkuje, na školu se nedostane a jeho vize, že bude tím či oním, vezme za své?
A je vůbec důležité jít si za svým snem? Je to záruka štěstí? Chtít být doktorem nebo právníkem (aniž bych se dotýkala těchto profesí, to bych si nikdy nedovolila...)?
Ale zpět k vašemu rozhodování... Psycholog vám poradí, abyste přihlédli k osobnosti dítěte, k jeho povaze, k jeho talentu. Ale nikdo z vás nesejme břímě rozhodování, přihlášku na školu stejně musíte podat vy a důsledky ponesete také vy.

Rozepisuji se o tom takhle obšírně, protože ono jde ve skutečnosti o víc než jen o tu přihlášku. Dítě totiž perfektně vycítí vaši nejistotu.
Možná vám jednou vyčte, že jste si jako rodiče nevěřili, že jste se měli rozhodnout jakkoli, ale měli jste být hlavně pevní v kramflecích a nepřemílat pořád dokola, co a jak by bylo lepší, a neprohlubovat tím jeho vlastní nejistotu, kterou s sebou nese puberta.
Ale je dost dobře možné, že dítě vám vaši nerozhodnost vůbec nevyčte, třeba to naopak kladně vyhodnotí tak, že nejste dogmatičtí a autoritativní rodiče a že se nenecháte snadno a kýmkoli ovlivnit, což mu bude imponovat.

Co myslíte, čím by se měl rodič řídit, když rozhoduje o dalším osudu svého dítěte? Měl by spoléhat na sebe, na své dítě, na rozum nebo na intuici? Nebo na to jít jinak? A je lepší být rodičem autoritativním, nebo spíše demokratickým?
Vzpomínáte si na slova některých slavných hudebníků či sportovců, kteří měli jako děti svým rodičům za zlé, že své dětství obětovali tréninku či hudbě, aby vynikli, ale v dospělosti jim za to byli vděční... ?

Jak to vidíte Vy?

 
Reklama