Byl nádherný den a já měla výbornou náladu. Uklízela jsem a jako bych něco hluboko uvnitř tušila, narazila jsem na album z dětství a kochala jsem se jím. Prohrabovala jsem se vzpomínkami a nad některými fotkami jsem se opravdu nasmála.

 

To odpoledne jsme vyrazili na chatu. Poslouchali jsme v autě písničky, občas jsme něco prohodili. Najednou jsem si všimla auta řítícího se ze zatáčky přímo na nás. Všechno bylo hrozně rychlé. Následovala ohromná rána. Před očima se mi promítl celý můj život. Do jedné jediné vteřiny se vešlo celých 20 let. Snad jsem ani necítila bolest. Ještě jsem stihla otevřít oči a podívat se po manželovi. Byl tam a byl živý. Všude byl hrozný nepořádek, naše věci byly rozházené. To už mi ale bylo jedno, usínám…

 

Tápala jsem na jakési louce. Byla veliká a já na ní tápala hodně dlouho. Začínala jsem být hysterická, protože jsem chtěla jít zpátky, zpátky do normálního běhu života. Za svým manželem, za rodinou. Nechtěla jsem jít pryč jen tak, bez rozloučení, nepřipravená. Bála jsem se, utíkala jsem.

 

V dálce jsem uviděla světýlko. Šlo z něj příjemné teplo. Vydala jsem se za ním a uviděla jsem tam květinku. Voněla a já jsem si ji utrhla. Přičichla jsem…….

 

….otevřela jsem oči. Ležela jsem mezi přístroji na posteli a vedle mě byl můj manžel a držel mě za ruku. Plakal.

 

 

Myslím si, že to všechno je práce mozku. Na posmrtný život nevěřím, ale uvidíme, co bude, až to opravdu přijde. Doufám, že mi bude více jak 80 let a že zemřu přirozenou smrtí hezky ve spánku.

 

Přeji pěkný víkend bez nehod.

Martina

 


Milá Martino, souhlasím, že pravdu zjistíme skutečně až po smrti... Každopádně tvůj příběh je děsivý a krásný zároveň.

Díky, za příběh, který mne nenechal chladnou!

 

Reklama