Reklama

Onoho pátečního odpoledne jsem si připadala jako „dáma na kolejích“. Pro řidiče tramvaje jsem však byla kráva na kolejích a pro ostatní zúčastněné žena v nesnázích.

car

Představte si centrum Prahy, v pátek odpoledne. Největší dopravní špička, a do toho já se svým automobilem. Šťastná, že se mi po arktických mrazech konečně rozjelo, slastně usedám. Miluju jízdu po Praze, jsem pyšná na to, jak se tady vyznám, neboť díky různým pokoutním zkratkám, které mi po pár štamprlích prozradil kamarád taxikář, jsem všude rychleji.

Onoho pátečního odpoledne jsem jako vždy nestíhala. Za deset minut jsem měla být z Karlova náměstí na Letné. Klídek, deset minut asi nedám, ale za patnáct jsem tam v pohodě. Znám zkratky.

Renoltek udělal vrm vrm a už jsme vyrazili mezi audiny a bavoráky, které jsme v dvoupruhu frajersky předjížděli. Manžel by mi řekl, že jezdím jako prase, ale to není pravda, jezdím jako pražák, jinak bych se nikam nedostala.
Na Letné jsem byla za 12 minut! Už jen jedna vysoce frekventovaná křižovatka, zahnu doleva a jsem na místě. Právě přejíždím po tramvajové koleji a najednou... absolutní ticho. Konec, auto se ani nehnulo. Doslova umřelo.

Při novém nastartování nevyšel sebemenší zvuk,,, a za mnou v koloně řada tramvají. Tramvaják té první zvonil jak zběsilý. Vyběhnu z auta, a to už se vztekám i já:
„A co mám jako dělat?“
„Tak si ho odsuňte, ne?“
„Sama?“

I když nepatřím mezi nejštíhlejší, auto opravdu neutáhnu.
Tramvaják se ani nehnul, seděl dál a řval na mě, jaká jsem kráva, že stojím s autem na kolejích.
„Asi schválně, ty debile.“

Začínaly mi ujíždět nervy, vulgarita řidiče tramvaje nastartovala i tu moji. A zatímco jsme tam na sebe křičeli, okolní auta a tramvaje troubily, vyšli z tramvaje dva mladí kluci. Na hlavě dredy, na zádech batohy, ještě z nich šla cítit tráva, no takoví ti týpci, kteří mi většinou nestojí ani za povšimnutí.
„Paní, my vám s tím autem pomůžeme,“ a odtáhli mi ho stranou na chodník.

Už nikdy, nikdy nebudu soudit mladé lidi podle vzhledu. Za svou ochotu se dočkali mého velkého poděkování a toho, že jim tramvaják ujel…

To už se ale blížili státní policisti, které jsem mezitím zavolala. To bylo tak všechno, co jsem v tom zmatku zvládla. Už už se nadechovali, že mi řeknou něco peprného, ale když viděly v mých očích slzy zoufalství a bezradnosti, zželelo se jim ženy řidičky a chovali se ke mně jako ke své vlastní.
„Paní, uklidněte se a děkujte Bohu, že do vás ta tramvaj nenarazila, a co teprve, kdyby se vám to stalo na dálnici!“ Ano, mají pravdu, z toho zlého si beru to dobré. Když jen pomyslím, že jsem chtěla jet v sobotu po D1 na Moravu, jdou na mě mdloby.

Poté jsem zavolala na asistenční službu pojišťovny, číslo se nachází na zelené kartě, a domluvila si s nimi odtahovou službu do nejbližšího servisu, nebo do toho, kam jsme zvyklí s autem jezdit. Odtahovou službu hradí do nějaké částky, v mém případě to bylo do 2 500 Kč, pojišťovna.

Policisti mi pomohli auto z chodníku odstavit na místo, kam se dostane odtahovka, a řekli mi, ať tam hned v dostatečné vzdálenosti umístím červený trojúhelník.
Tak a další průšvih. Trojúhelník jaksi nebyl.
„Paní, vy nemáte trojúhelník?“
Byla jsem tak zblblá z celé té situace, že ze mě vypadlo:
„Nemám, ale mám v autě pravítko.“
To už jim cukaly oběma koutky. Byli tak milí, že mi pak do příjezdu odtahovky dělali trojúhelník sami.

Odtahová služba přijela cca za půl hodiny a odvezla mě do servisu, který mi ještě předtím pán asistenční služby domluvil, poněvadž když se mě ptal, jestli mám nějaký svůj servis, tak jsem pípla:
„Ano, na Slovensku mám kamaráda, který mi to opraví.“
„No paní, kdo s vámi pojede na Slovensko? Já vás pošlu k jinému kamarádovi.“

Rozloučila jsem se s policisty, poděkovala a nasedla do odtahovky, která mě i s autem odvezla do servisu. A tam padl verdikt: Můj renoltek na ty arktické zimy doplatil. Dojížděla jsem už jen na baterii, odešlo vše, co mohlo. Včetně převodovky, řemenu, startéru, prý se potkaly válce s písty nebo co, už jsem to ani nevnímala. Summa summarum, bude mě to stát hodně, ale dobře mi tak, kamarádka i manžel mi říkali, dej to přes ty velké mrazy někam garážovat, ale já ne. Bylo mi líto dát pár tisícovek na zaplacení zimní garáže, tak teď mi ještě zamrzne úsměv při placení.

No prostě kráva na kolejích.