Reklama


Auto je mým druhým domovem,
převlékám se v něm, líčím se v něm, rozezpívávám se v něm, spím v něm…
To ne já, ale často tak slýchám z úst celebrit.
To se jim to spí a líčí, když mají svého řidiče.
Já musím být naopak ve střehu, a když se podívám do zrcátka, tak jen proto, abych monitorovala okolí.
Tedy přiznám se, že někdy na červené neodolám a zkontroluji rtěnku nebo ofinku, ale to už na mě zezadu potrubuje borec, ať koukám padat z křižovatky, protože zákon schválnosti mi pochopitelně přihraje zelenou.
Tak v klidu zdvihnu prostředník po italském vzoru a dupnu na plyn.

 

Nemohu se ubránit vzpomínce na své řidičské začátky.
Když jsem dělala před x lety autoškolu, absolvovala jsem pěkně postupně trenažér, cvičák a pak teprve jízdy s instruktorem.
Na cvičáku jsem seděla poprvé sama za volantem, a když se odkudsi ozvalo: “Nastartujte vozidlo,“ začala jsem zmateně osahávat všemožné páčky a hejblátka, prostě jsem se chovala jak úplná blbka v ještě blbější komedii. “Tak jeďte, co tam děláte,“ zvýšil na mě tlampač hlas.
Konečně jsem nastartovala a kupodivu bez poskoků, uvedla auto do pohybu.
Při slalomu jsem ještě přežvejkala pár gumových kuželů, ale jinak to bylo v pohodě.
Zvládla jsem i rozjíždění do kopce, cestu do semaforového Hradce Králové i závěrečnou zkoušku s příslušníkem a obdržela řidičák růžový jak čerstvě narozené prasátko.
Oni moc dobře věděli, jakou tomu dát barvu.

Pak přišla léta „praxe“, kdy mi tatínek půjčoval svoji milovanou škodověnku jen na rovných úsecích silnic, a když měly přijít serpentiny, dával decentně najevo slovy “teď si to vezmu já“, že by nerad přišel k úhoně.
Strašně mě to popuzovalo, ale v úctě k němu jsem se zmohla jen na skromně zapípnutou otázku, kdeže se mám ty zatáčky učit jezdit, když ne v zatáčkách.
Ale v hlavě mi křičela drsnější verze: „S pokličkou na židli, nebo co?“

Pak přišla éra různých „bojfrendů“, kteří mi ochotně půjčovali auta svých otců, matek i svá a zvyšovali si tak sex-appeal a můj zájem o ně. Zabíjela jsem tak dvě mouchy jednou ranou, protože jsem jako natěšená řidička ráda oželila alkohol a dělala taxikáře z večírků.

A jak šel život, vždycky jsem se ocitala v roli nouzové řidičky, kdy mě většinou zkušenější spolujezdci poučovali, radili, a příšerně znervózňovali.
“Kam jedeš, dej si blinkr, už tam měla bejt trojka, proč tak ženeš, brzdi…“
Mnohá z vás máte asi podobné zkušenosti.

Teď už mám svoje auto a najela jsem pár desítek tisíc kilometrů (musím zaklepat) bez nehody.
Jezdím si svým tempem, poslouchám si muziku, která se líbí mně, s nikým nezávodím a dávám si pozor na „tlačiče“ a „skopečky“.
Že nevíte, kdo to je?
Seznámím vás, i když není o co stát.

Tlačiči jsou řidiči nabušených čtyřkolek, kteří se zčistajasna zjeví za vámi, nejlépe, když předjíždíte kamion, natlačí se vám na zadek a dávají ledově bílými dálkovkami najevo, že byste se měla konečně „odprdelit“ z jejich teritoria.

Skopečci jsou většinou škodovkáři, kteří sotva dechu, pardon, plynu popadají, a když je předjedete, můžete zaručeně čekat jejich vítězoslavný triumf při jízdě z kopce, kdy autí dosáhne potřebné rychlosti. Pedál na podlaze, čert vem spotřebu, celá rodina přilepená na skle na vás potutelně juká, jak vám to nandala.


Ale to je nic proti tomu, když si vedle mě sedne moje drahá, pochopitelně zkušenější polovička. To si  připadám jak totální pako.
Nejenže mi radí, jak mám řadit, i když sám má už několik let automat, kdy a koho mám předjet, v jakém pruhu se držet, ale dává nepokrytě najevo, jak se se mnou bojí. Brzdí, syká, drží se palubní desky, šteluje topení, vypíná rádio, ruší.

No nevysadily byste ho?


A co vy a auto?
Dnes si spolu můžeme poklábosit na toto téma:
Co pro vás znamená auto
Myslíte, že jsou muži lepší řidiči?
Zažila jste s autem nějakou příhodu?
Nebo nehodu?
Jak jste se zachovala?
Zmatkujete, nebo jednáte racionálně?
Pište, zajímáte mě