.

Austriá ! Au.

Cestování

Austriá ! Au.

Rakousko je země, která se, podle mě nepochopitelně, jmenuje Austria a já i moje děti si ji pořád pleteme s Austrálií.

Už při přejezdu hranice děti z okýnka u auta celému okolí i bedlivě v našich pasech hrabošícím celníkům radostně hlásí, že jedeme do Austráálie, a to podle nápisu na hraniční značce.
Potom se zeptají, jestli tady mají taky klokany, žraloky a kdy už budeme chodit po hlavách, abychom byli jako ti protinožci, a dá to chvíli vysvětlování, než pochopí, že nejsme v Austrálii, ale v Austrii čili v Rakousku, a tady se po hlavách opravdu nechodí. Pozdravím celníky s jejich zvučným „aufvídrzén gutefárt“ a vyrážíme k Alpám za prvním sněhem.
Dorazíme k malé alpské vesničce, kde máme zaplacen pobyt, bodrá domácí Suzan s červeným přelivem nás vítá širokým úsměvem a bodrým „krz´got“, kteréž to uslyším ještě mnohokráte. Ukáže nám pokoje, potom lyžárnu a na můj první nesmělý dotaz, kdeže jsou klíče od lyžárny, se tváří nechápavě. „Kajn šlýsl,“- žádné klíče, odpoví vesele, „já nezamykám přes den ani auto,“ dopoví, a to zas nechápu já.
To, co dělá Suzan se svým autem, je mi jedno, ale to si mám dát svoje drahé Rosiňóly do lyžárny jen tak?

Dívám se po ostatních i po Susan, ale ta se tváří stále vesele. Zachovávám dekórum ostřílených alpských cestovatelů a nasadím výraz, jako že je to vlastně normální a jen jsem se trochu pozapomněl, a lyže opravdu neuzamykatelné lyžárně svěřím. Snad tu budou ve větším bezpečí než přivázané na autě.
Celé odpoledne a celou noc sněží těžký sníh, jsem zvědav, co ráno.
Ráno jsou lyže celé rodiny na svém místě, samozřejmě i s lyžákama, Au.

Třpytivě zasněžené ráno je slunečné jak z kýčovitého katalogu a auta není pod sněhem vidět. Dole u vchodu je nějaká cedulka, ze které luštím pravý německý rozkaz : 10:00 auta pryč - přijede pluh.
Všechna auta opravdu do deseti mizí z parkoviště. S poděděným latentním vzdorem (přeci nebudu poslouchat německé rozkazy) kráčím k našemu autu lehkým, křupavě slunným krokem a nechápu ten spěch všech ostatních, v takovém krásném ránu.
Beru do ruky koštáťko na sníh a poznávám, že budu auto určitě čistit úplně jinde.

V deset hodin a deset sekund přijíždí na parkoviště, ne pluh, ale tank křížený s tyranosaurem. Spěch ostatních se mi už zdá být více než na místě a okamžitě ho přejímám.
Za pět minut není na parkovišti ani na cestách přilehlých po sněhu ani památky, Au.

Odjíždíme lyžovat. U lanovky zaparkujeme a kupujeme permanentky, na všudypřítomné „krz´got“ odpovídáme stejně.
Zdraví nás i cizí lidi, a to dokonce s úsměvem a s takovým zvláštním nepodezíravě vstřícným výrazem v pohledu, hraničící s bezelstností.
Při nástupu do kabinky lanovky našim dětem pomáhá obsluha.
Na televizní obrazovce stihneme ještě zkontrolovat stav sněhu, teplotu a celkovou situaci na horní stanici a jedeme. V kabince nám hraje radio Salzburg. Nahoře vystupujeme a jedeme k prvnímu dětskému vleku, kde mám za úkol naučit děti základy lyžičkování.
Starší ochotný vlekař, vždy při našem každém nasedání vyjde ven ze své vyhřáté kabinky, celý vlek zbrzdí takovou velkou pákou jako od lokomotivy na nejmenší rychlost, aby ho, jen co se legračně zaháknut, s dítětem mezi nohama, rozjedu, opětovně tou samou pákou zase zrychlil.
Nikdo nereptá, nikdo neprotestuje, Au.

Lyžujeme celé odpoledne, a když děti zavelí, že mají hladíka, vyndám z batohu pravou českou přemrzlou svačinu.
Nikomu se do ní moc nechce, a tak odcházíme na hranolky, čaj a Radlera do hučící vrcholové restaurace. Je tu směs národů, hraje tyrolská hudba a všichni se dobře baví.
Lyže necháváme i přes moje protesty venku. Co mám dělat? Mrznout s nimi venku nebo jít bez nich dovnitř?
Ač nerad a současně ochromen zkušeností získanou fobií, volím tu druhou možnost. Alespoň opřu lyže do stojanu vedle číchsi závodních lyží známé značky, které podle katalogu stojí nejméně dvakrát tolik než naše dohromady. Ten úlevný nápad zdevalvuje moje obavy.

Po odpočinku ve vyhřáté restauraci vycházíme ven.
Samozřejmě, naše lyže, ani ty závodní nikdo nevzal, Au.

Večer se jdeme koupat do krytého bazénu. Děti to milují. Jsou utahané z celodenního pohybu, sluníčka, čerstvého vzduchu, ale v bazénu jako by dostaly injekci na radost.
Cestou trochu bloudíme, bazén je ve vedlejším středisku.
Několikrát se ptáme na cestu a několikrát zdržujeme dopravu pomalou jízdou a otáčením se na ledu a sněhu.
Čekám, kdy řidičům za námi povolí nervy. Nepovolily, trpělivě čekají, až se vymotáme, a klaksony mlčí.

Konečně v bazénu. Ležím na lehátku a pozoruji hemžení imaginárně injektovaných dětí, jejich běhání, skákání, výjezdy z tobogánu a kdovíkolikáté vybíhání schodů stále k novým startům. Kdybych jim to tak dal příkazem, skotačit skákat a běhat schody, to bylo protestů, uvažuji v duchu. Máme koupenou vstupenku na hodinu a půl, je zlevněná, a myslím, že nám tento vymezený čas úplně stačí. Děti však nechtějí skončit, a než je zaženu do šaten, osprchuji, usuším, převlíknu, vyfénuju, tak máme víc než půl hodiny navíc.
V duchu připravuji německé větičky na vysvětlení a drobné eura na doplacení.
Východ však nikdo nehlídá a turniket je otevřen. Ze slušnosti se raději ptám paní pokladní, jestli nemám tu půlhodinu doplatit.
Kajn gedl“ – doplatit nemusíte, odpovídá usměvavá paní, máte děti a s těmi je vždy práce, dostat je ven, to znám. Na můj dotaz, proč nefunguje turniket, odpovídá – „ten nefungoval nikdy, tady nikdo nepodvádí, nestojí to za to“, Au.

Celý týden si sami vaříme a celý týden třídíme veškeré odpadky do třídílných košů. Papír, plasty, bio-odpad, na ostatní máme zvláštní pytel. Nechce se mi nic třídit, doma to taky moc nedělám, ale slušnost mi nedovolí tady všechno naházet do jednoho pytle. Asi jde o výchovu, kdybychom třídili odpad od malinka, nevadilo by mi to a asi bych byl zase nesvůj odpad netřídit, Au.

Sobota je poslední den, máme sbaleno, loučíme se „videšán“s usměvavou domácí Suzan a ubezpečujeme ji, že příští rok přijedeme zase.
Vyjedeme na dálnici a celá rodina pomalu usíná, jen já v roli řidiče musím dávat pozor. Opatrnou jízdou přejíždíme státní hranice a já jsem rád, že už jsme doma.
Uvědomím si, že už nemusím třídit odpadky.
Musím však dávat o to větší pozor na agresivní všudy spěchající egodemokratické spoluobčany s úsměvem do podkovy, že nesmím v autě, ani pod alarmem uzamčeném, podle doporučení nekonečně moudré policie, nic nechávat.
Dále, že od dovolenkově nabaleného auta se raději vůbec nevzdalovat a peníze u všech pokladen nejméně dvakrát přepočítat, protože na pozdější reklamace nebude brán zřetel. Tato suchá věta o anonymním zřeteli na mě dolehne ještě jednou, při míjení bezpočtu svíček, věnečků, kytiček a do nebe rozpažených, němě křičících křížů, lemujících smutně mrazivou, úzkou cestu mezi Dolním Dvořištěm a Budějovicemi.
Pozdější reklamace tady už nikdo nikdy neuplatní, ani kdyby na ně zřetel brán byl.
Au.. Au.. Au.. Austriááá.

Viktor    

        
   
12.01.2004 - Zahraničí - autor: Čtenářský příběh

Komentáře:

  1. avatar
    [7] Sonne [*]

    Krásný článeček!!! Přestože jsem v Rakousku hodně let žila, všude dobře... A zkušenosti s úřady? Skoro vždycky dobré, profesionální, možná trochu "uměle" příjemný přístup. Prostě vždycky je to o lidech! Odpadky? Taky jsem poctivě třídila, teď už zase netřídím - nemáme k tomu popelnice před domem!!! Jinak jsem ráda, že jsem zpátky i když Austiááááá je mi asi souzená, mám s ní pořád spoustu společného a už to tak nejspíš zůstane nadosmrti... Ráda se tam vracím: "Auf Wiedersehen, Austria!"

    superkarma: 0 12.01.2004, 21:43:17
  2. avatar
    [6] Jupíí [*]

    to bylo pěkné, asi bychom taky měli někdy vyjet.

    superkarma: 0 12.01.2004, 19:55:53
  3. avatar
    [4] medved [*]

    lyzovani v Alpach je super...nikdy jsem nebyla v Rakousku, ale Francie ani Italie takova idylka zdaleka neni
    a k tem uradum...obcas mam co docineni s temi rakouskymi a reknu Vam, je to uplne stejne jako tady...byrokracie a neochota

    superkarma: 0 12.01.2004, 12:13:12
  4. avatar
    [3] Žábina [*]

    Hezký článek, smutný podtext...

    superkarma: 0 12.01.2004, 11:44:36
  5. avatar
    [2] kosmokosmo [*]

    Hm...tak bohuzel Cechy a Kanada....zadny rozdil.......socialismus jako socialismus

    superkarma: 0 12.01.2004, 05:54:28
  6. avatar
    [1] Jarunka [*]

    I ja jsem si dlouho zvykala, ze nemusim zamykat auto, ze si nemusim prepocitavat penize, ze kamkoliv prijdu, usmivaji se a snazi se pomoci, ze urady jsou pro lidi a ne lidi pro urady, ze ridici vetsinou pomohou a neklepaji si na hlavu.......Ted uz jsem si zvykla a kdyz jedu na navstevu do Cech, zase si nemuzu zvyknout na opacne situace

    superkarma: 0 12.01.2004, 00:34:33

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme