Reklama

Před nedávnem jsem navštívila kamarádku, jejíž dcera Terezka jela do Anglie pracovat jako au-pair. „No holka, dostává zabrat, to ti teda povím,“ řekla mi kamarádka. Pak jsme Terezce společně zavolaly, že ji pozdravím a zeptám se, jak se jí daří.

Dovolaly jsme se, ale neměla na nás zrovna čas, slíbila mi však, že jestli budu chtít, má v neděli volno, tak mi napíše nebo zavolá. Svůj slib dodržela a poslala mi e-mail. Po přečtení jsem si řekla: Zaplaťpánbu za výchovu dětí v Čechách!

vladusz

E-mail od Terezky (s jejím svolením) aneb Jak se žije dětem v Anglii

Zdravím do Čech!

Dnes je neděle, KONEČNĚ mám volno, tak píšu, jak jsem slíbila. Do Anglie jsem přijela nadšená. Hned na autobusovém nádraží v Londýně si mě vyzvedl pan Louise, hlava rodiny, do jejichž rodiny jsem se přes naši agenturu dostala. Pan Louise je právník, jeho žena Sabrina nedělá nic. Tedy krom toho, že hodiny a hodiny tlachá po telefonu se svými kámoškami.

Oběma je jim kolem pětatřiceti a mají tři děti, i když absolutně nechápu, kdy si je pořídili, protože pan Louise je skoro pořád v práci. Mají dva kluky - Louise juniora, tomu je sedm, pak pětiletého Troye a malou Sinead, to je rok a půl stará holčička, která furt, ale opravdu furt brečí. A teď se podržte, když nechce vnoci spát, tak ne že by si k ní máma, jako Sabrina, lehla a uspala ji, a nebo tam teda poslala mě, to ne, řekne mi, že jí mám dát prášky na spaní, prý nějaké dětské na uklidnění. To je šílené! Cpe ji práškama na spaní už od narození a kontroluje mě, jestli ubyly z krabičky. Někdy je tajně vyhazuju, jakože jsem jí je dala.

Na děti nesmím ani zvýšit hlas, spousta mých kámošek už kvůli tomu z rodin vyletěla, natož jim naplácat na zadek, řeknu vám, někdy bych těm klukům s takovou chutí vrazila, ale nemůžu, a běda na veřejnosti! Jednou jsem byla v obchodním centru svědkem toho, že mladá holka naplácala klukovi přes zadek a nějaká kolemjdoucí dáma na ni zavolala opodál stojícího policistu. Strašné! Je to tady divné, všechno.

Například dlouho jsem si nemohla zvyknout na tu jejich stravu. Samé zmrazené věci a polotovary. A taky tady krmí děti hranolkami snad už od narození. Tuny hranolek (a zmrzliny). Všechno nakupují zmrazené v sáčku, ovoce i zeleninu. Nejvíc mě Sabrina pobavila (tady se oslovuje jménem), když mi vynadala, proč jsem dětem koupila rajčata, že zbytečně utrácím, když přece mají kečup, a ten je z rajčat, a tak má stejně vitaminů, chápete to? Nebo jsem jí řekla, že u nás roční děti hranolky nejedí, tak se divila, jak je to možné, vždyť jsou přece z brambor, a ty mají vitaminy. A takových argumentů ona má fůru.

troynek

Jednou v neděli jsem jim upekla naši klasickou bábovku, už jsem těch pytlíků a polotovarů měla plné zuby, jen se po ní zaprášilo! Tady se totiž nepeče, prý je to ztráta času, hlavně že je hodiny a hodiny na telefonu. Sabrina má třeba kamarádku asi jen o pět baráků dál, ale ona k ní nezajde, raději mluví po telefonu, a když se u toho po ní šplhají její děti, tak mě seřve, že se o ně nestarám, ať si je okamžitě vezmu, že ona na ně teď nemá čas. Nějaké pochování nebo pomazlení, to jsem u ní ještě neviděla.

jirulka

A nebo jít na procházku s dětmi, jak to dělají maminky u nás, to vůbec. Ona (nebo já) je naložíme všechny tři do auta, po sto metrech je vyložíme na dětském hřišti a za pár minut je zase naložíme a těch 100 metrů přiveze autem. Když jsem jí řekla, že bych se šla s dětmi projít pěšky, tak mi řekla, neexistuje, všude je nebezpečí, vem si auto a dojeď až na místo. Nebydlíme přímo v centru, ale v okrajové části Londýna, jsou to takové klasické domky se zahrádkami, žádné nebezpečí jsem tu nikdy nezažila, jediné vzrůšo bylo, když sousedům přejeli kočku, to tu bylo křiku, jako by tu řádil Jack Rozparovač. Oni jsou tu všichni strašně vystrašení, za každým rohem vidí teroristu.

Co bych ještě napsala? Uklízím, žehlím, nevařím - ale rozmrazuju, marně se snažím naučit Sinead, aby se přestala počůrávat a pokakávat, Sabrina tvrdí, že to nemůžu násilím. Ten nejstarší, Louise junior, mi neustále dává najevo, kdo je doma pánem, okolo něj se tu točí prakticky všechno.

vlak

Taky jsem nikdy neviděla, že by si třeba Sabrina s manželem někam zašli sednout do restaurace nebo někam zajeli, když já hlídám. Žijí sice spolu, ale vlastně vedle sebe. Ona je takový studený čumák a jeho ani pořádně neznám. Dvakrát do měsíce jezdíme na velký nákup do supermarketu, kde vykoupíme skoro půl regálu s lihovinami, protože Sabrina se ráda napije. Prý proto, že je furt sama, nějak zapomíná, že sama není, že má i ty tři děti.

Byt mají přepychový, taky musím pořád leštit nábytek a ty děcka to furt patlají, protože do sebe pořád cpou chipsy a hranolky, a tak patlají a patlají a já leštím a leštím jak blbec.

Taky mi pořídili takové menší autíčko, abych mohla jezdit s dětmi sama, hlavně vozit a vyzvedávat Louise ze školy, ale já byla už doma špatná řidička, a tady se jezdí po pravé straně, a to byl pro mě ze začátku horor. Sabrina mi to dávala taky pěkně sežrat, že jsem blbá, že neumím jezdit. Přitom ta škola je skoro za rohem! To by ten kluk mohl dojít i pěšky, případně já bych ho dovedla pěšky, ale zase - prý neexistuje, kvůli nebezpečí.

Už abych byla doma, ale musím vydržet, mám smlouvu ještě na rok, a taky potřebuju peníze. Oni jsou rodina, která platí fakt dobře, ale kupují si i ty své děti. Místo lásky, úsměvu a pohlazení od nich dostanou hromadu hraček a různých věcí. A to jim ještě neskutečně odmlouvají a jsou drzí. To, co si ti kluci dovolují na mámu, (Sinead je ještě maličká), to kdybych já doma udělala, tak mě máma seřeže vařečkou, že si týden nesednu. Ona, když se začnou vztekat, tak je hned hodí mě se slovy: Vem si je, nemám na ně nervy.

sophi

Tak to je tak všechno. Nevím, jak to mají jiné au-pair tady v Anglii, myslím, že všechny stejně. A to ještě můžu být ráda, že nejsem v Americe, tam teď nedávno poslala agentura moji kamarádku, do Texasu, volala mi na skype, že ta její rodina jsou zas velcí kosteloví fanatici, musí se s něma pořád modlit a denně chodit do těch jejich dřevěných kostelů. Prý jsou tam nějaké sekty, které věří na konec světa, a ti zase vedou své děti k přehnané skromnosti. Chodit bosky, nejíst bonbony a čokoládu, apod. Třeba vám napíše. :)

Hezký den do Čech, té nejlepší země na světě :)
posílá Tereza

Stručně o Au-pair

Au-pair je svobodná dívka bez závazků ve věku 18–27 let, jejímž hlavním cílem je studium jazyka a seznámení s odlišnou kulturou. Au-pair může v GB pracovat maximálně 4 roky a potom musí buď začít studovat, nebo legálně pracovat. Au-pair není odměňována mzdou, nýbr kapesným, pohybujícím se od 55–100 liber týdně. Výše kapesného závisí na počtu odpracovaných hodin. Au-pair má právo na dva dny volna týdně. Rodina musí poskytnout Au-pair vlastní pokoj a umožnit jí 2 x týdně navštěvovat kurzy angličtiny. Pracovní náplní Au-pair jsou lehké domácí práce a péče o děti. Pokud se Au-pair v cizině zdržuje nepřetržitě nejméně 6 měsíců, nemusí v ČR platit zdravotní pojištění, je povinna uzavřít zdravotní připojištění do zahraničí. Minimální délka pobytu je 6 měsíců. Podmínkou je základní znalost anglického jazyka.

Čtěte také: