Reklama

Oblíbenou zábavou za dovolenkových večerů je vyvolávání duchů. Snad každý má s podobnou „zábavou“ zkušenosti. Já jsem třeba začínala už na dětských táborech, kde z nějakého důvodu byl naším cílem navzájem se co nejvíce vystrašit. Do ticha jsme odříkávali formuli vyvolávajíce Jana Wericha (zajímalo by mě, jestli existuje někdo, kdo duchy už vyvolával a Jana Wericha vynechal), když v tom Klárka zaječela, Adéla zaječela a vzápětí Tomáš a já současně. Když jsme doječeli, ptali jsme se Klárky, co se stalo. Říkala, že na stěně viděla lebku a hnáty. Mohlo to tam být, nemuselo to tam být – každopádně my ostatní jsme nic neviděli a vřískali pouze z leknutí - že začala Klárka. To nám bylo deset.

V patnácti, na jednom večírku velkých holek, jsem se o to pokusila znovu. Párkrát jsme vyvolávání musely přerušit kvůli našemu pochechtávání, způsobenému absurdní situací, ale nakonec se nám zadařilo. Přísahala bych, že sklenička opravdu klouzala po stole, a to i v momentě, kdy jsme zažehly oheň v krbu a v místnosti bylo jasné světlo. Dost jasné, aby bylo vidět, kdyby jedna z nás fixlovala a skleničkou hýbala ona. Bohužel jsme zároveň popíjely čůčo, a tak si vůbec nepamatuji, na co jsme se ptaly ani s kým jsme mluvily. V hlavě mi ale zůstala vzpomínka na moc příjemný večer.

V dospělosti jsem si na tuto milou seanci vzpomněla a zatoužila po další. Narazila jsem na dvě skupiny lidí – první říkali, že ničemu takovému nevěří, že je to dětinská hloupost, že to nebudou ani zkoušet a druzí mě se zvláštním, ustrašeným výrazem v očích přemlouvali, ať to nedělám.

Trochu jsem se o to zajímala a zjistila, že to opravdu nemusí být taková legrace, jak se mi původně zdálo. Z několika na sobě nezávislých zdrojů jsem se dozvěděla, že vyvolání toho kterého ducha je vlastně věcí náhody. Že vůbec neznamená, že když vyvoláváme ducha Jana Wericha, že přijde právě on (ani se mu nedivím, musel by toho věčného volání poťouchlých smrtelníků mít už skutečně plné zuby). Že vlastně může přijít kdokoliv. A v tom je právě to nebezpečí. Dozvěděla jsem se také, že má být několik sfér, kam duše zemřelých odchází a právě v té sféře, odkud je možné smrtelníky navštěvovat se pohybují ti, kteří mají na Zemi něco nedořešeného. Při snaze vysvětlit, co znamená „něco nedořešeného“, můžeme jít až kam nás vlastní fantazie pustí, a to jsou někdy černočerné propasti strachu.

Od vůle přece jen si vyvolání ještě jednou zkusit mě odradil příběh kolegyně, který mi vyprávěla jako nejintimnější věc, až teprve po dvou letech co jsme se znaly a dennodenně vídaly. Měla podobnou experimentátorskou vůli vyvolávat duchy jako já. Také se chtěla dozvědět, jestli existuje něco za, nebo jestli měl pravdu pan Darwin. A výsledek?

Pustili se do vyvolávání někde na chatě. Protože se styděla před ostatními pokládat otázky, o které jí opravdu šlo, ptali se všichni včetně jí na banality typu „Kdy se vdám?“ „Budu mít peníze?“ „Kdo zabil Kennedyho?“. Seanci uzavřeli obvyklou formulkou a šli spát. Od té chvíle měla moje kolegyně neustále pocit, že ji někdo pozoruje. Trvalo to skoro rok. Zpočátku se domnívala, že se jí to pouze zdá. Několikrát se jí stalo, že se v noci s hrůzou probudila s pocitem, že v pokoji někdo sedí a kouká na ni. Nikdy se jí ale nepodařilo přijít na to, jestli se jí to zdá, nebo jestli tomu tak je. Pomoc vyhledala až po jednom slunném jarním ránu. Zvolna se probouzela ze sna s pocitem tíhy na prsou. Jako by na ní někdo ležel. Probouzela se čím dál víc, ale pocit tíhy nejenže neodcházel, sílil. Když se probudila úplně, měla jistotu. Nezdá se jí to. Téměř se dusila. V panice vyskočila z postele, ale jako vždycky - nikoho neviděla. Toho dne vyhledala pomoc člověka, zabývajícího se okultismem. Měsíc mu trvalo, než se mu podařilo jí tohoto zbavit. Říkala mi, že už nikdy, nikdy vyvolávat nebude a zapřísahala mě, ať to také nedělám.

Těžko se mi věří něčemu, co jsem neviděla, u čeho jsem nebyla. Ale říct nebo jen myslet si, že lhala si také nikdy netroufnu. Co kdyby mě pak někdo nebo něco chtělo přesvědčit, že měla pravdu?