„Nechci vypadat jako matka, která své dítě nemiluje, ale čeho je moc, toho je příliš.“ zní z úst paní Věry. Ta si nepřeje nic jiného, než, aby se konečně její syn osamostatnil a odešel z domu. Ten se ale pohodlí rodinného krbu nechce vzdát.

son„Věk na to chlapec už opravdu má. Navíc ví, že chceme, aby se osamostatnil.“ Začíná vyprávět paní Věra. Její 32 letý syn se totiž nechce hnout z rodinného hnízda. Ani přesto, že mu to rodiče nejen naznačili, ale dokonce na plnou pusu řekli.Z domova nikdy neodešel. Když si našel nějakou dívku, nastěhoval si ji k nám. Ano, máme velký dům a místa požehnaně, ale stejně. Do jeho cca 28 let jsem to chápala a akceptovala. Poslední čtyři roky už nám to s manželem leze na mozek. Furt se jen hádáme. Syn je flegmouš, tomu je to jedno. Vždy se jen usměje a řekne, že brzy vypadne. Jenže to říká už tři roky a furt ho máme pod střechou.“

Paní Věra už je ze situace doma nešťastná, neví, co dál. Nechce syna vyhodit jen tak na ulici. Ví ale, že takhle se nikdy neosamostatní. Věra se také svěřila, že „mladý“ momentálně nic nedává na domácnost. Možná právě to, že má syn plný komfort a nemusí platit žádný nájem, je kámen úrazu. „Zprvu nám nějaký malý obnos na domácnost dával. Když ale přišel o práci, nic jsem po něm nechtěla. Teď opět vydělává, ale nic nám nedává. Je mi blbé mu říkat o peníze, navíc když jeho výplata není nějak závratná. Jinak to asi bohužel nepůjde. Třeba si to konečně přebere a dojde mu, že buď bude platit nám, nebo do svého bydlení. Otázka, co pro něj bude lepší.“

Z příživníka se stane daleko snadněji boháč než otec rodiny.
Marcus Tullius Cicero

Čtěte také:

Reklama