Vážená paní redaktorko, milé Ženy-in!

O absolutním trestu slyšíme ze všech stran. Otázku nejvyššího zločinu přepírají jak špinavé prádlo v potoce média i postávající babky na návsi.

V době, kdy jsem se zamilovala do svého dnes již manžela, jela do Děčína půlnočním rychlíkem z plesu mladá paní, studentka medicíny. Než nasedla do vlaku, zamávala na nádraží při odjezdu svému manželovi (kolegovi mého manžela), který šel  coby voják z povolání do služby. O to, aby do cílové zastávky nedojela živá, se oné noci postaral vrah. Jejího manžela, coby posledního, který ji viděl živou, přišla ráno do práce za přihlížení mého muže zatknout policie. Hodila na něj vraždu a on se zhroutil. Byl příliš zamilovaný a nervově labilní k tomu. Svoji nevinu obhájil.

Náplast na svoji bolístku našel brzy v náručí jiné ženy (dodnes mojí dobré kamarádky), která celé večery místo zamilovaných románků od něj poslouchala, jak byla nebožka úžasná. Chtěla tehdy odejít od rodičů a najít si zázemí, a proto na přitakávací hru opěvující mrtvou přistoupila.

Brzy jim do života začala zasahovat matka mrtvé ženy, neboť přišla o jediné dítě. Přála si stát se babičkou jejich dětem. Tak se po čase i stalo. Děti říkaly paní babičko, ale manželství se po několika letech rozpadlo. Nevydrželo jakýsi vznášející se mrak, který se možná přítomností třetí babičky, nevyléčené zamilovanosti do nebožky po kapkách dostával do všedních dnů.

Můj příběh je spojen s velkou osobní tragédií mnoha lidí, jehož konec byl uzavřen trestem smrti. Před více jak dvěma desítkami let byl vrah za tuto vraždu, a ještě dalších několik, odsouzen v bývalém Československu k trestu absolutnímu. Není mezi námi. Nejsou tu jeho oběti, není tu už z mého osobního příběhu ani manžel zavražděné. Zemřel v pouhých čtyřiceti letech na rakovinu. Jeho děti dnes studují vysokou školu a svojí třetí babičce se vyhýbají. Mají s ní pramálo společného. Celá léta je zasvěcovala do příhod svojí zesnulé dcery, ale nic nového jim neuměla dát. Je to právě ona žena, matka zavražděné, které onen vrah vzal jediné dítě. Žije stále mezi námi sama, opuštěná a zlomená.

Smrt vraha ji nemohla nikterak přinést úlevu. Možná, kdyby celá léta pracoval v těch nejhorších podmínkách, by pociťovala alespoň malé zadostiučinění z jeho útrap. Otázka trestu smrti mě proto nenechává lhostejnou. Opětovné zavedení by mělo zastrašit od případných hrůzných činů každou bestii. Ale mezi námi, bestie zůstane bestií za všech okolností. Proto bych byla pro to, aby trest smrti u nás obnovený byl. Každý vrah by musel nejdřív před smrtí odkroutit léta těžkého žaláře s přísnou pracovní kázní.

Smrt je totiž milosrdná a vysvobozující. Proto smrt až na konec. Ať se zločinci nejdřív kají a trpí.

V závěru totiž každý vidí jako definitivní jenom smrt vraha, ale kde je konec všech smutných lidských příběhů?

Tento příběh posílám tentokrát nejen Vám, ale i jako vzpomínku na tu, která dnes mohla alespoň z mého příběhu žít.

Ema K.


Děkujeme za krásný, ač bolestný příběh.

K této tragédii snad už nelze víc říct...

redakce@zena-in.cz 

Reklama