Nedávno jsem se přistihla, že nemám chuť do ničeho – nezajímá mne, zda se ve světě děje něco nového, nechce se mi jít s kamarádkami do kavárny – k čemu to, pořád stejně probíráme to samé, nedávno jsem přešla svou oblíbenou cukrárnu, kam si jinak chodím dělat radost jedním kouskem větrníku, nechce se mi s manželem do restaurace, i když mne zval – přišlo mi najednou hrozně nepohodlné, že se tam musím chovat, jak etiketa náleží...

 

Mám pocit, že asi vysublimuji, aby už po mně nikdo nic nechtěl. Děti zažívají „první“ pubertu a „držkujou a držkujou“ a já abych pořád arbitrážovala jejich rozepře, v práci to v poslední době vypadá, že jsem nepostradatelná, neboť mne začala úkolovat i sekretářka šéfa – Můžeš, Helčo, prosím tě, hodit tohle na poštu. Jdeš stejně kolem, ne? – zvykla si na to tak, že jsem ji musela upozornit, že jestli chce, přihodím jí mezitím nějaký svůj projekt... Navíc odešel jeden kolega do důchodu, ale jeho práci rozdělili mezi nás – šetří se, takže teď si beru lejstra i domů.


Moje máma mi začala telefonovat i přes den do práce – prý jak se mi daří a co dělám, že mne ráda slyší (podotýkám, že se s ní vídám každý týden) a jestli bych s ní nešla vybrat to či ono, že to hrozně potřebuje a beze mne by ta koupě nebyla to pravé ořechové...

 

To, co mi dřív dělalo radost, nenávidím: ráda vyrábím dárky pro radost druhým, vždycky si dotyčného představím, přemýšlím, co by mu tak sedlo, co má rád, a jdu na to: náhrdelník, obrázek jako découpage, vlastnoručně vyráběná přání či ozdobné krabičky. Nemám na to v poslední době ale vůbec chuť, říkám si, stejně to jde koupit, tak co s tím budu ztrácet čas a sedět nad tím do dvou do noci...

 

Začínám mít pocit, že už to nejsem ani já, pořád v jednom kole, a když si chci „dáchnout“, tak najednou nevím, jak se to dělá, mám pocit, že je pořád třeba něco udělat, dodělat, zařídit... a já bych takový ten odpočinek, kdy nemusíte vůbec NIC,  potřebovala jak sůl.

 

Mám toho nějak moc – nedávno jsem se nechala dokonce umluvit a doučuji angličtinu sousedčinu dceru, prosila tak dlouho, že ta její holka jinak propadne a že já se svým FCE jsem hvězda a ta pravá pro ni, že jsem nakonec souhlasila.

 

Mám pořád pocit, že něco MUSÍM, a kde jsem JÁ, to mé pravé JÁ? Nějak jsem si nevšimla, že by se mi to moje dobro nějak vracelo...

 

Poraďte, milé ž-ínky, jak zvládáte současný stres a kolotoč, ať se z toho nesložím!

Reklama