Asi hormony....

Asi hormony....

Teda Meryl,

dneska jsi se mi trefila se svým tématem do noty. Už ráno, sotva jsem se probudila, jsem brečela.

Pustila jsem si v šest ranní zprávy a uviděla tam obrázky té paniky z Londýna, tak to už jsem brečela zase.

Já totiž brečím skoro pořád. Když vidím někoho zklamaného, někoho smutného či neveselé věci.

Vzpomínám si, že jsem dokonce v zimě brečela u reportáže o tom, jak horská služba nemá peníze na to, aby na horách dobře fungovala. A já se na to dívala v televizi a brečela jsem, protože jsem myslela na ty ubohé záchranáře, kteří nebudou moc zachraňovat lidi… No, jsem blbá, ASI HORMONY.

Když ostatní ženy-in rozebíraly, u kterého filmu brečí, já bych si vzpomněla spíš na film, u kterého nebrečím, protože mě rozpláče kde co. Snad jediný film (i když to byl vlastně seriál), u kterého jsem nebrečela byl Taková normální rodinka (tam snad nebyl zklamaný nikdo).

Když jsme dokonce byli se školou na Zachraňte Vojína Ryana, tak jsem se v úvodu (kdo tenhle film znáte, víte, o čem mluvím), kdy byla ta bojová scéna,  úplně psychickou zhroutila tou hrůzou a bolestí a bezmocností. No, dostávala jsem se z toho dlouho.

No, už mi zase tečou slzy, jen si na to vzpomenu.

ValerieM

Milá Val, z filmu Zachraňte Vojína Ryana jsem byla také úplně rozhozená a po jeho zhlédnutí jsem nemohla ani usnout….

I tobě děkuji za „uplakaný“ příspěvek a přeji ti co nejvíce zážitků a situací, které ti vyvolají úsměv na rtech ;o)

Měj se moc hezky!