Byla první malířkou, které se dostalo té cti stát se členkou Malířské akademie ve Florencii. Uplatnit se v tak ryze mužské profesi však nebylo vůbec snadné. Vždyť panoval názor, že ženy patří do výtvarného umění jen jako modelky. Artemisia však měla malování v krvi.

Narodila se v Římě v roce 1593 jako nejstarší dítě v rodině uznávaného malíře Orazia Gentileschi a byla mnohem talentovanější než její mladší bratři. Všeobecné vzdělání ovšem měla chabé. V deseti letech například ještě neuměla číst a psát, to doháněla až v dospělosti. Ovšem míchat barvy a malovat uměla bravurně! Její tahy štětcem byly tak sebejisté, že otec žasl.

AutoportrétVlastní portrét

Už v sedmnácti letech namalovala dokonalé dílo - obraz Zuzana a starci, které však bylo dlouho přičítáno jejímu otci, jenž se hodně inspiroval tvorbou malíře Caravaggia. Existuje více verzí tohoto obrazu, jeden visí v Moravské galerii v Brně. Artemisia se od mládí orientovala na silné hrdinky, které jejím dílům dominovaly. Malovala také díla s historickou a náboženskou tematikou, což pro ženu malířku nebylo vůbec typické. Navzdory jejímu evidentnímu nadání ji ale odmítli přijmout ke studiu na profesionální akademii. Důvod? Byla žena.

Její otec v té době spolupracoval na výzdobě římského paláce Pallavicini Rospigliosi se svým přítelem Agostinem Tassim. Požádal ho, aby Artemisii soukromě umělecky vzdělával. Jenže Tassi se ukázal jako nemrava a hulvát, zneužil svého postavení a Artemisii znásilnil. Sice to popíral, ale nakonec vyšlo najevo, že se snažil uklidnit svou žákyni slibem, že si ji vezme. Později však svůj slib popřel, a proto ho Artemisiin otec zažaloval.

Výsledkem byl nejznámější soudní proces Itálie 17. století. Trval sedm měsíců a zejména pro Artemisii byl dost nechutný. Musela se podrobit pokořující gynekologické prohlídce soudem pověřené osoby a taky mučení drátěnou rukavicí, aby se potvrdilo, že si svá obvinění nevymyslela. O Tassovi vyšly v procesu najevo nepříliš lichotivé skutečnosti – že se pokoušel ukrást díla Artemisiina otce, že připravoval vraždu své manželky a měl poměr s její sestrou.

Tassi byl nakonec odsouzen na pouhý rok vězení, do nějž údajně ani nenastoupil. Artemisiina pověst byla sice rehabilitována, nicméně velmi nepříjemné pocity zůstaly a zkušenosti z procesu ovlivnily Artemisiin pohled na svět. A promítly se výrazně do jejích děl. Dnes ji historici umění považují za první malířku – feministku.

JuditaJudita zabíjí Holoferna – první verze tohoto obrazu vznikla v době soudního procesu, druhá verze pak ve Florencii, tato visí v galerii Uffizi

Měsíc po ukončení procesu domluvil Orazio Gentileschi sňatek své dcery s malířem Pierantoniem Stiattesim. Přece jen byla pověst jeho dcery dost pošramocená. S manželem Artemisia odešla z Říma a přestěhovala do Florencie.

Zde se jim narodili čtyři synové a dcera Prudenzia. Žádné z dětí neprojevilo zájem o malování, ani nezdědilo matčin talent. A jediná Prudenzia se dožila dospělosti, ovšem informace o jejích dalších osudech se nedochovaly.

Ve Florencii se Artemisii konečně začíná dařit. Stává se dvorní malířkou Medicejských a získává velmi zajímavou zakázku na výzdobu slavné Casa Buonarotti. A jako první žena byla oficiálně přijata do Malířské akademie ve Florencii. Uznávají ji malířští kolegové, ale najdou se i takoví, kteří ji pomlouvají. Ačkoli Artemisia hodně vydělává, rodina se topí v dluzích, Pierantonio totiž neuvěřitelně utrácí. Artemisia vidí jediné řešení. V roce 1621 opouští manžela i slibnou kariéru ve Florencii a s dcerou se vrací do Říma. Moc si od toho neslibuje. Naštěstí v Římě se jí špatně nedaří. Má dobrou pověst, dost známostí v uměleckých kruzích, je ceněná jako portrétistka a malířka biblických hrdinek. Chce ale víc! Touží se prosadit jako malířka oltářních obrazů. Proto se stěhuje do Benátek a doufá v lukrativnější zakázky. Nevydržela tam dlouho.

Svatá KateřinaSvatá Kateřina, galerie Ufizzi, Florencie

V roce 1630 se usadila v Neapoli, která byla vyhlášená množstvím mecenášů umění. Město se stalo jejím druhým domovem. Poprvé se jí podařilo získat lukrativní zakázku na výzdobu katedrály. Dokázala, že zvládne i jiná témata, než jen své silné hrdinky. To už se o ní ví i na evropských královských dvorech.

V roce 1638 dostává pozvání do Londýna od anglického krále Karla I., sběratele umění a mecenáše. Připojila se tak ke svému otci, který již ve službách Jeho Veličenstva byl. Spolupracovala s ním na výzdobě stropu Queen’s House v Greenwichi. Otci už bylo přes sedmdesát a ještě než byl projekt dokončen, zemřel. A tak se spekuluje, že Artemisia jeho dílo dokončila, aby otcova pověst neutrpěla. Anglický král si ji ale nepozval coby pomocnici svého otce. Jako milovník umění rozšířil svou sbírku o její Vlastní portrét, který je dnes součástí Královské sbírky ve Windsoru.

Londýn opouští v roce 1642, to už tam přestává být bezpečno, schyluje se totiž k anglické revoluci. Vrací se do Neapole, kde žije až do své smrti. Kdy ale přesně zemřela, se neví. Dříve se uváděl rok 1653. Dnes se jako pravděpodobnější jeví rok 1656, kdy Neapol zachvátila katastrofální epidemie moru, při níž zemřela téměř celá tamní umělecká komunita.

Příběh slavné malířky literárně zpracovala spisovatelka Susan Vreeland, pod názvem Artemisia vyšel slovensky v roce 2006.

Foto: Wikipedia, Jiří Lády

 

I o těchto zajímavých ženách jste si mohli přečíst:

 

Reklama