Poslední dobou se v tisku stále častěji objevují články o napadení člověka bojovým psem. Před několika měsíci pitbul v našem městě roztrhal pudla na vodítku, kterého venčila postarší paní. Ačkoliv bránila svého pudlíka vlastním tělem, pudlík neměl šanci. Pitbul byl odchycen a předán městskému útulku. Majitel pitbula je obviněn z ublížení na zdraví, osud pitbula mi není znám. Kdo však za útoky může a je vždy vše tak, jak nám říkají média?

Nedávno mě ze židle nadzvedla TV Nova ve své dramatické reportáži, kde fena pitbula napadla skupinu teenegerů včetně své majitelky. Fena byla odstřelena policií. Fakt byl ovšem takový. Ona 18letá majitelka, říkejme jí třeba Anna, měla fenu cca 2 hodiny. Původní majitelka onemocněla rakovinou, žila sama se dvěma dětmi. Z toho jedno předškolního věku, které si s pitbulteriérkou hrálo, a nikdy k útoku nedošlo. Nemocná paní Annu znala, věděla, že má Anna zahradu, čas, s fenkou se zná a chodila ji venčit. Proto souhlasila s darováním fenky. Anna začala oslavovat nabytí pitbulky marihuanovou párty se svými přáteli za přihlížení stresovaného zvířete, které nevědělo, co se děje. Prý měli „zhulit“ i chudinku fenku. Pak stačil jen malý podnět k tomu, aby fena vystresovaná ze změny prostředí, hluku nebo nápřahu zaútočila.

doga

V jedné zahrádkářské kolonii napadl rotweiler člověka a pokousal ho. Městský deník z rotweilera udělal útočící bestii lačnící po krvi. Nějak mi vrtalo hlavou, proč napadl zrovna chlapa, když byly kolem i děti a ženy. Daleko slabší oběti, jež by mohla krvelačná šelma zabít. Zjistila jsem, že pes nebyl gentleman, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale byl naprosto nechápavý. Majitele zahrady chtěl napadený muž zbavit přebytečného železa a objevil se pes. Napadený se zalekl, vzal roha a zapomněl za sebou zavřít bránu. Pes nepochopil dobrý skutek a „uklízeče“ kousnul.

Už trochu jako hon na čarodějnice mi přišel článek o stafordovi, který při závodech napadl parkurového koně. V první řadě nechápu majitele, že vůbec psa s sebou bere. Pár „bojových“ psů jsem viděla bezprizorně se pohybovat i na techno párty. Nebylo mi to příjemné a věřím, že ani těm psům. Na určitých akcích by prostě psi být neměli. A také je mi záhadou, jak psa mohli pořadatelé pustit. Stačilo by, aby zaštěkal, kůň se lekl, a neštěstí je na světě. Neměl náhubek a vodítko? Kde byl majitel, když k útoku došlo?

Je možná in producírovat se s pitbulem, stafordem a podobnými plemeny, ale jaké to má následky? Dá se udělat něco proto, aby k útokům nedocházelo? Možná ano.


Na otázky mi odpověděla Klára, milovnice amerických pitbulteriérů.

„Chov APT byl od počátku přísně selektován. Pes, který se ohnal po člověku, byl okamžitě zamordován. Jsou to psi, kteří byli šlechtěni a cvičeni pro boj s ostatními psy nebo i s většími zvířaty (býci, apod.). Ale na člověka byla jejich agresivita selektována a potlačována. Obecně tito psi mají vysoký prah vzrušivosti, skvěle vyhodnocují situace a nezaútočí jen tak pro nic... Pokud je tam agresivita na člověka, tak za tím vidím 2 hlavní faktory: 1) vedení člověka  2)bezpapírové chovy, které nedbají na povahu a neselektují psy. A to nejen u plemen typu bull, ale i u všech ostatních. Nejvíce pokousání je od malých plemen, která mají velmi nízký práh vzrušivosti (jezevčíci, malí teriéři). Je to dáno i tím, že jsou to velmi samostatná, často původně lovecká plemena. Jsou tvrdohlavá a v minulosti musela pracovat sama. Jenomže pokousání dospělého člověka např. jezevčíkem nemá tak závažné či fatální následky, proto se o tom nikdo moc nezmiňuje a nejsou z toho „supermegaúža“ titulky v novinách.“

Před časem jste si mohli přečíst článek o dívce na vozíku, které rotweileři pomáhají.

I ona řekla o bojových psech své:

„Před zápasem se psi koupali a psa vždy vykoupal majitel psa - protiútočníka. Bylo to proto, že někteří zkoušeli podvádět tak,že psa postříkali něčím,co protivníka odpuzuj, nebo jinak odradí. Už v té chvíli se ti psi museli nechat klidně vykoupat a nesměli zaútočit na toho, kdo se psem zrovna manipuluje. A po zápasech se v hodně případech psi naložili třeba i k dítěti do kočáru a odvezli domů, kde byli případě ošetřeni. Ani v té chvíli nesměl pes v žádném případě zaůtočit na člověka. V případě, že pes z jakéhokoliv důvodu zaútočil, byl okamžitě zastřelen. Proto i já tvrdím, že ve většině případů napadení člověka psem je nesprávné vedení toho psa, neuvážené křížení.

V několika málo případech se taky jedná o psychyckou poruchu psa - ale těchhle případů je, pokud vím, hodně málo.

Paní měla anglického bulteriéra,který byl strašně agresivní. Ani majitelka s ním nemohla pořádně manipulovat bez toho aby měl pes náhubek. Po nějaké době mu nechala udělat vyšetření hlavy a zjistilo se, že pejsek má nádor v hlavě, který tlačí na nervovou soustavu. Nádor mu byl chirurgicky odstraněn a pes je nyní domácím mazlíčkem, jako spousta těchhle psů.

A pokud jde o mé rotwíky... Lexa postoupila „na vyšší level“. Nyní mě doprovází úplně všude - chodí se mnou do obchodů, do nemocnic i k doktorům do ordinací. Všichni jsou z ní vždycky nadšení a hned se s ní chtějí mazlit. Nikdo mi neřekne jedniné slovo, že tam pes nemá co dělat, že by měl mít náhubek nebo něco podobného. A to přitom Lexa není oficiální asistentka - máme složené „jen“canisterapeutické zkoušky. Po předložení CT certifikátu s ními nemá nikdo vůbec žádný problém.

Ale některým liden bohužel nic nevysvětlíš - Nedávno jsem měla oba dva rotweilery s sebou ve městě - Lexa jako vždy bez problémů. Ale můj druhý rotwík Pharx, který je cvičen jako obranář začal štěkat na jiného psa (byl přivázaný na vodítko).

A jedna kolemjdoucí paní se na mě osočila,že mám agresivní ho psa,že napadá ostatní. A já se ptám... Proč agresivního psa? Protože štěkal na jiného psa? Je to jejich styl dorozumívání a stejně tak jak on „napadl“ druhého psa, tak stejně paní napadla mě a udělal někdo něco? Neudělal. Je to prostě styl komunikace. Byli jsme na veřejném prostranství a každý má právo svobodného projevu. A podle mě na to mají právo i psi. Na nás štěká kdejaký pes a také si jich nevšímám a nehulákám na nikoho jako ta paní. To bych kolikrát nedělala nic jiného. To je asi vše, co bych k tomu chtěla říct.“

A jak to bylo s tou holčičkou?


To jsem vám viděla na jedné akci, jak 4letá holčička vedla na vodítku argentinskou dogu. Ptala jsem se proto chovatelky Andrejky.

Jak je možné, že krvelačná šelma dívenku nesežere. Je to povahou, výchovou? Jak vybíráš budoucí majitele, stalo se, že psa někdo nezvládl?

„Většina lidí, kteří mají opravdu zájem se sama vyptává na štěňata, an rodiče, ostatní příbuzné. Hodně dám na první dojem při osobním setkání. Dost lidí se třeba do telefonu jeví strašně, a pak v reálu to jsou pohodoví lidé. To všetně těch, kteří píšou SMS (smích). Skoro se všemi, kteří mají moje odchovy, jsem v kontaktu. Lidé čas od času posílají fotky a informace ohledně štěněte. Těžko se odhaduje lidská povaha, ale zatím se mi nestalo, že by někdo psa ode mě nějak extrémně nezvládl a pes by způsoboval problémy, nebo o tom aspoň nevím.

Jedna fena ode mě z chvou se dostala do útulku, ale ne od původní majitelky, která jí měla ode mě. Ale od následujícího majitele, jemuž byla darována. Nakonec se pro ní s pomocí Verči (kamarádka chovatelky) sehnala super rodina přímo kousek od Verči. To byla asi jediná paní, která tu fenu nezvládla tak, jak by měla.

Červená Karkulka a její ochránce

No ale třeba jedné rodině jsem nechala štěně za poloviční cenu, protože před tím než jeli k nám, přišli o jiné štěně AD z jiné chovky a byli z toho dost v háji. Tak snad se mi to přičte k dobru aspoň (smích).“

Předpokládám, že tvoji dogu zvládne venčit i Viktorka (dcera chovatelky, 4 roky).
„No právě já tak nějak produkuju „hodný psy“ asi. Viktorka má svoji dogu „Botinku“ (Beautinka). Tu si venčí, krmí a pokouší se cvičit, což teda zatím moc nejde (smích).“

A Veronika P. doplnila i něco málo o genetice.

„Chování psa je ovlivněno souhrou genotypu a vlivu okolního prostředí, ve kterém pes žije a které na něj působí. Do prostředí lze zahrnout výchovu a výcvik psa, jeho zkušenosti a další. Agrese známe několik druhů, agrese vůči lidem, vůči psům, vůči rodině majitele atd. Dědivost agrese vůči cizím lidem je vysoká, hodnota dědivosti je v tomto případě až 60%. Toto číslo znamená, že agresivní chování vůči cizím lidem je dědičně podmíněné z 60%. Opačným případem může být i agrese vůči ostatním psům, která je dědičná z pouhých 10%. Toto číslo by mohlo vzbuzovat optimismus, ale čím je dědivost nižší, tím hůře se ovlivňuje chovatelskou prací a tím více je ovlivňována zkušenostmi psa a jeho výchovou a výcvikem. Ale rozhodně není odbourání agrese vůči cizím psům věcí nemožnou. Podařilo se to například u loveckých psů, kteří byli odedávna chování ve velkých smečkách a psi s agresivním chováním byli selektováni a nepřenášeli agresi na své potomstvo. Agresivita na rodinu majitele je dědičná ze 40%. Existují zdokumentované případy, kdy po přílišném využívání jednoho krycího psa došlo k zamoření plemene agresivitou vůči lidem. Velmi rozšířeným a známým případem jsou záchvaty zuřivosti zlatých anglických kokršpanělů, dále můžeme uvést i agresivitu u čtyř stovek špringršpanělů, kteří mají do 3. generace stejného samčího předka.“

Jaké máte názory na bojové psy vy? Měl by se chov regulovat, nebo zakázat? Podělte se o své zkušenosti v diskuzi.

Reklama