Jsem člověk, který když někam přijede, tak se dokáže přizpůsobit místním podmínkám. Jsem člověk, který respektuje náboženství a kulturu jiných národů, jsem žena... které dali nedávno v centru města Prahy najevo, že je úplné nic.

muslimJe to pár dní, co se mi stala příhoda, na kterou opravdu dlouho nezapomenu. Možná se mnou nebudete všechny souhlasit, ale já zastávám názor, že když přijedu do nějaké cizí země, nejenže se snažím domluvit jejich, nebo alespoň mezinárodní řečí, ale také ctím tamní zvyky a kulturu a snažím se přizpůsobit. To znamená, že kdyby mě například napadlo jít se podívat do nějaké arabské mešity, vím, že si mám zout boty, zahalit se a jít do části určené pro ženy.

Do mešity se nikdy podívat nepůjdu, mám strach. Nechci být konkrétní, abych nerozpoutala něco, co opravdu nechci, ale jak jistě všichni víme, v hlavním městě je spousta arabských čtvrtí. Tito lidé se částečně aklimatizovali, tvoří svoje komunity, do života českých občanů nijak nebezpečně nezasahují (alespoň my obyčejní smrtelníci o tom nevíme), scházejí se mezi sebou, nikomu neubližují. Běda však, když se pokusíte dostat vy k nim. I v naší vlastní zemi, v České republice, vám umí dát pěkně najevo, že jste „jenom žena“.

Jeden z příbuzných v naší rodině je těžce nemocný, co mu je, to tady rozvádět nechci. Leží na JIP a jeho ošetřující lékař mi sdělil, že nechce vůbec nic jíst. Když jsem se ho snažila přemluvit, že jíst musí, poprosil mě, jestli bych mu nezašla koupit kousek jehněčího masa, ale ne do masny, ale do specializované arabské prodejny, kde ho mají prý velmi kvalitní.

A tak jsem se tam rovnou z nemocnice vydala. O té prodejně jsem vůbec nevěděla, když jsem vešla dovnitř, zaujal mě obrovský sortiment zboží, různými kozími a ovčími sýry počínaje až po nádherné hovězí a jehněčí maso konče. Jehněčí nejím, ale tak nádherné hovězí jsem ještě v životě neviděla. „Sem budu chodit nakupovat,“ řekla jsem si. V obchodě byly povětšinou ženy, od hlavy až k patě zahalené v čádoru, nějací dva mladí studenti s baťohy na zádech a pár arabských mužů. Proboha, snad nemusím být také zahalená, ale pohled na další „prostovlasou“ ženu, která vybírala s klidem nákup do košíku, mě uklidnil, že nemusím.

Stoupla jsem si do řady vedoucí k pultu a se zálibou si prohlížela nádherné maso. Sobě vezmu na svíčkovou a příbuzný chtěl dva plátky jehněčího, z plece nebo kýty. Měli obojí. Jak tak ale stojím v řadě, postupně přicházel jeden arabský muž za druhým a všichni mě automaticky bezeslova předbíhali. Až mě už předběhl v pořadí asi desátý, rozčílilo mě to a šla jsem si stoupnout zleva, že chci být také obsloužena. Za pultem stála žena zahalená v čádoru a zřejmě její manžel. Ona se na mě moc mile usmála, on ji ale vzápětí zchladil pohledem, že si mě obslouží sám, a lámanou češtinou na mě vyštěkl, co chci.
„Dva plátky jehněčího z kýty.“
„Nemám,“
odpověděl.
„Jak, to? Vždyť ho máte tady!“
„Nemám,“ trval na svém.
„Tak z plece,“ zkouším to podruhé.
„To byste to musela koupit jedině celé,“ odpoví a ukáže mi na obrovský kus jehněčí pleci. Hlavou mi proběhla myšlenka, že to bych se asi nedoplatila.
Odmítla jsem to. Hodil mi tedy na váhu kus oschlého jehněčího krku, který přinesl odněkud zezadu. Buď chci jehněčí, nebo nechci. Ani jsem se nezmohla na to, abych požádala ještě o hovězí. Jednal se mnou způsobem, jako bych byla nějaký póvl. A to jsem ani neměla odhalený dekolt, zřejmě ho pohoršily ty moje rozpuštěné vlasy, ale copak mě sakra napadlo, že tam budu muset jít zahalená?

Když jsem vyšla ven, ještě chvilku se mi třásla kolena, připadala jsem si v tom obchodě jako špinavá, pošlapaná rohožka. Byla jsem přece jeho zákaznicí, ne? A když už si otevře obchod v centru Prahy, tak musí ten člověk počítat s tím, že tam zavítají i normální lidé z ulice, nebo o ně nestojí?

Večer jsem si vzpomněla na tu druhou „prostovlasou“ paní, ta stojí v té řadě u pultu asi ještě doteď.

Zajímalo by mě, jak se na to díváte vy? Nikde nebylo psáno: Bez pokrývky hlavy vstup zakázán.

Čtěte také:

Reklama