Ahojky,

jmenuju se Martina a je mi 18 a půl. S anorexií jsem začala, když mi bylo 13 let. Tehdy jsem zhubla při 162 cm z 58 kg na 46. Rodiče mi tenkrát hodně pomohli tím, ze mě donutili se jít léčit. Strávila jsem tři měsíce v Motole, kde mi opravdu pomohli, i když paní doktorka říkala, ze nejsem vyléčená. Po návratu jsem skutečně trošku „koketovala“ s dietami, ale v rámci normálu. Pak jsem díky mojí kamarádce začala jíst zase normálně a vlastně až do února letošního roku jsem byla jakž-takž v pohodě.

Tehdy ta moje anorexie měla ale trošku jinou formu. Dneska to cítím tak nějak jinak.

Vloni v srpnu jsem letěla na roční studijní pobyt do USA. To jsem měla při 169 cm asi 58 kg. Byla jsem spokojená. (To jsem zrovna zhubla, nejvíc jsem měla i 69 kg). Hodně jsem sportovala, tak jsem byla taková „namakaná“, byla jsem hodně ženská, ale vůbec ne rozměklá. No a tam jak všechno bylo nové a lákavé, tak jsem musela všechno ochutnat. Zase jsem přibrala na 69 kg a připadala si odporná. Tak jsem začala s dietou a sportem. Chtěla jsem být krásná, až naši přijedou. Taky že jo, byla jsem opálená, štíhlá s dlouhejma vlasama... Táta byl nadšenej, když mě poprvé po tom roce spatřil... Ale pak během prvních pár dnů mu došlo, která bije. Anorexie tu byla zas...

Ted tu sedím, je mi 18 let, ale vypadám jak třináctileté děvčátko...

Vážím 47 kg.

Už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy mela normální jídlo. Už pěkných pár měsíců žiju jen z několika jablek, sýru cottage a rýžových chlebíčků. A je mi nanic. Říkám si, že to takhle dál nejde, ze nemůžu žít dalších x let jen z tohohle. Ale prostě se už nedokážu najíst ničeho jiného. Rodiče jsou se mnou trpěliví, i když vím, že je tím hodně trápím. Nemohou se mnou nic dělat. Není mi už 13, aby mě zavřeli do Motola. A já nikam sama nejdu.

Divné ale je, že na jídlo moc nemyslím. Je pravda, že jsem tak nějak ztratila zájem o věci, které mě dřív zajímaly, ale na jídlo už 24 h denně nemyslim. Nemám silu sportovat, nebaví mě číst... Nemůžu jít ani s kamarády do kina, protože bych byla divná, že nejím pop-corn… Je to holt daň za moje vysněný tělo. A dost krutá. Dala bych nevím co za to, abych si našla přítele, začala sportovat a žít prostě normálně... Ale ta mrcha je do mě zažraná tak, že na to nemám sílu.

Převzato z www.idealni.cz

Reklama