V první třídě na základní škole jsem chodila do zpěvu. Několikrát do týdne jsme zkoušeli a poté jezdili po vystoupeních.

Pěvecké podání našeho sboru slyšeli nejčastěji babičky a dědečkové v domovech důchodců, případně děti v mateřských školkách.

I přesto jsem se však horlivě a s nadšením učila nazpaměť básničky i tematicky zaměřené písničky. Jednou to byly vánoční, podruhé k oslavám jara.

Bavilo mě to. Měla jsem pocit, že přináším lidem radost a třeba právě díky mému zpěvu bude hned někomu lépe. Nedbala jsem na to, že jelikož jsem byla kvůli své výšce „odsouzena“ do zadních řad, nikdo z posluchačů o mně nemá ani potuchy. Až jednoho zimního večera.

Měli jsme vystoupení v domově důchodců u nás na malém městě. Svátečně naladěni jsme zpívali koledy. A pak měla přijít moje velkolepá chvíle - přednést vánoční koledu. Jen já sama.

Mnohokrát jsem ji doma trénovala, aby dobře „zněla“. Představovala jsem si, jak budou všichni uchváceni a já konečně zazářím…

 

Dozpívali jsme „Hle, hle támhle v Betlémě“ a to bylo impulsem pro mě, abych do ticha začala přednášet. Hluboký nádech a do toho!

Odříkala jsme první sloku a v publiku začal podivný šramot. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to má za následek fakt, že nikdo nevěděl, kdo básničku vůbec recituje. Všichni mě slyšeli, ale nikdo mě neviděl. Básnička nebyla tak dlouhá, abych si byla stoprocentně jistá, že mě všichni do jejího konce „objevili“.

Vzpomínám si, že jsme na konci vystoupení jako honorář dostali každý chlebíček a limonádu. Nepamatuji si, zda jsme tam ještě někdy poté vystupovali. Ale to není důležité. Bylo jasné, že tam jsem prozřela a uvědomila si, že můj zpěv a přednes není tak na výši a že v hromadném zpěvu a básních nejspíš nikdy osobně nezazářím.  

 

Do pěveckého sboru dávno nechodím. A nevím, čím to je, ale dnes si zpívám už jedině sama doma. Jako dospělá mám najednou pocit, že můj zpěv není ten nejlepší. Jediná chvíle, kdy zpívám bez studu, je, když jsem trochu více "posilněná" alkoholem. Občas také zpívám před svým přítelem, ve sprše a u rádia.

 

Co říci k mému zpěvu na závěr? Snad jen: „Příteli, sprcho, domove a sousedé, kteří případně slyšíte můj zpěv - já se vám omlouvám a předem děkuji za trpělivost a pochopení...


Dnešní téma?

ZAZPÍVÁME SI...

Zpíváte
Kde nejčastěji?
Kdy nejradši?

Proč zpívate raději, jen když jste sama?
Vystoupila jste někdy před velkým publikem?
Sklidila jste ovace nebo utržila ostudu?

Kdo je váš nejoblíbenější interpret?
Jaká hudba vám zvedne náladu?
Kterou "nemusíte"?
Jakou písničku si neustále notujete?

A co vaše děti?
Zpíváte jim před spaním?

Kdo má u vás zakázáno zpívat?
Přihlásila byste se do SuperStar?

Na jaký hudební zážitek do smrti nezapomenete?

Napište nám na adresu:
redakce@zena-in.cz

Reklama