Milé ženy-in, zkuste se na chvíli zamyslet: Komu všemu můžete ve svém životě věřit? A mám na mysli skutečně věřit. Věřit na 100 %, věřit na život a na smrt, věřit tak, že byste za onoho člověka daly bez sebemenšího zaváhání ruku do ohně…
Manželovi? Rodičům? Sourozencům? Přítelkyni?

Já se přiznám, že patřím k těm lidem, kteří rádi věří, důvěřují a pak mlátí hlavou o zeď, že zase a opět naletěli jako ti blbci. A leckdy ani nemusí jít o zásadní věci. Ono už člověka naštve jen to, že si dokola a dokola říká, že prostě nebude věřit těm zatraceným reklamám v televizi, že nebude věřit už žvástům politiků, že nebude věřit meteorologům… A pak jde a stejně koupí toho úžasného robota, který pochopitelně nemá s tím z reklamy nic společného. Jde zas a znovu k volbám a říká si, že tenhle volební program vypadá tak nadějně! Opět balí ve čtvrtek tašky a těší se na slunný víkend na chalupě a v pátek a v sobotu kouká z okna na ten vytrvalý déšť jak kotě na první sníh.

Samozřejmě, výše uvedené případy naštvou, ale neublíží. Horší je, kdy věříte v něco, v někoho celým svým srdcem a neuběhne ani rok a ona víra se promění v ostrý nůž, který vám srdíčko rozřeže na bolestivé, krvavé kousky.

Dnes vám přináším tři případy, kdy víra málem zabila, kdy zničila život, naději, lásku…

Případ první: Sestřičko, jsi pro mě všechno!
Petra vždy obdivovala svoji starší sestru. Ivana byla krásná, chytrá, u všech tak oblíbená. Stačilo, aby vešla do společnosti, a hned kolem sebe měla hlouček lidí, kamarádů, přátel. Petra byla naopak šedá myška. Krásy moc nepobrala, byla ráda, že se vyučila švadlenou, a její jedinou a skutečnou kamarádkou byla fenka Qenty. Ivana svou mladší sestru vždy objala, pohladila a říkala dokola a dokola: „Nesmutni, vždyť víš, že jsi pro mě všechno. Hm? Ať se děje, co se děje.“
Nebylo divu, že Ivana byla ta, která se první vdávala. Které se první narodila krásná holčička. Petra svoji neteř zbožňovala. Kdykoliv mohla, starala se o ni, snesla by jí modré z nebe. A Ivana byla sestře za pomoc s malou nesmírně vděčná. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by právě její malá sestřička byla tou, která jí chce ukrást život. Tak moc jí věřila a důvěřovala.
A věřila jí ještě pár sekund poté, co ji načapala v posteli se svým mužem…
„Stála jsem tam a říkala si, co si to na mě připravili za vtip… Vůbec mi v první chvíli nedošlo, že rozhodně o žádný vtip nejde… Že Petra má skutečně na sobě moje prádlo a můj muž jí skutečně líbá…“ Až časem Ivaně došlo, že ze strany sestry se jednalo pouze o pomstu. O pomstu za to, že celý život byla ta druhá. Nechtěla ve skutečnosti jejího muže. Jediné, oč stála, bylo na chvíli se vžít do role své starší sestry, manželky a matky.
A pomsta to byla dokonalá. Nezničila jen manželství, ale zničila nadobro i sesterský vztah…

Případ druhý: Madam, vy jste hypochondr!
Marii bylo 45 let, když se poprvé objevily její problémy. „Začala jsem mít nepravidelnou menstruaci a dost často jsem cítila takové divné pobolívání v podbřišku…“ Po měsíci, kdy se bolest stupňovala, šla za svým gynekologem. Ten ji vyšetřil, oznámil, že má sice slabý zánět, ale jinak je vše v pořádku. Je ve věku, kdy díky přechodu už menstruace bývá nepravidelná. Nejedná se o nic neobvyklého.
„Dostala jsem nějaké čípky a byla ujištěna, že se nemusím bát. Jenže čípky jsem dobrala a bolesti, i když slabé, se ozývaly pořád.“ Znovu tedy šla za gynekologem. Ten ji opět vyšetřil, nasadil jiné léky a s úsměvem poslal domů. „Léky jsem pochopitelně brala, ale měla tak divný pocit… jenže jsem si říkala, že já přeci nejsem žádný doktor, abych spekulovala nad svým zdravím.“ A tak Marie věřila svému lékaři. Když k němu šla už po šesté, řekl jí doslova: Vaše tělo je zdravé, ale vy jste hypochondr, madam!
Až po půl roce, kdy se bolesti a tlaky stupňovaly, se Marie odhodlala a šla k jinému gynekologovi. Ten neváhal a svoji pacientku poslal na všechna možná vyšetření. Výsledek? Zhoubný nádor na vaječníku, který už začal metastázovat.
Dodnes si Marie vyčítá, že věřila lékaři a ne svému tělu a svým pocitům. I když se zdá, že nemoc zdárně překonala, ten pocit, že díky víře mohla zemřít, ji bude provázet už navždy.
 

Případ třetí: Miláčku, neboj se, postarám se o nás…
Tereza se vdávala v devatenácti letech. Musela. I když s Honzou těhotenství neplánovali, na miminko se těšila od chvíle, kdy si udělala těhotenský test, a ten vyšel pozitivní. Honza byl velice aktivní, mladý muž a celé rodině slíbil, že se o Terezu i dítě postará, že si budou žít jako v bavlnce.
Koupil byt, aby měli kde bydlet. Koupil auto. Koupil vybavení bytu. Tereza si mohla nakoupit na miminko, co chtěla…  „Honza byl neskutečný, opravdu jsem si žila jako princezna!“
Jenže v té době Tereze nepřišla na mysl otázka, kde na to všechno její muž bere peníze. Což byla chyba, která postupně udělala Tereze ze života peklo.
Už v době těsně před porodem se na stole hromadily upomínky, složenky, dopisy… Když se Tereza ptala, oč se jedná, její muž se vždy usmál a řekl tak oblíbenou větu: Miláčku neboj, o všechno se postarám…
A postaral se tak, že jim nejprve zabavili auto. Díky splátkám za byt a ostatní věcí neměli ani na jídlo… za nějaký čas už situace byla tak neúnosná, že byt museli prodat a přestěhovat se zpět k rodičům. „Bylo to hrozné. Styděla jsem se, ale Honza mi pořád říkal, utěšoval, že vše srovná...“ Až když byl malé rok, pochopila Tereza, že její muž je jedna velká slibotechna, která si ráda hraje na něco, nač nemá… A že pokud se chtějí vyhrabat z dluhů, musí celou situaci vzít do rukou sama.
„Vydržela jsem s ním tři roky. Pak už jsem na to neměla nervy. Byl samý slib a skutek utek´. Nedokázal ani dodržet to, že před malou nebude kouřit, nebo že si nevezme další věci na splátky. Táhnul mě ke dnu… a to jsem nemohla dopustit…“
 

A jak jste na tom s vírou vy, milé ženy-in?
Existuje někdo, komu věříte skutečně na 100 %?
Také jste někdy věřily a pořádně naletěly?
Zastáváte názor, že člověk může věřit jen sám sobě?
Napište nám svůj názor nebo příběh. Těšíme se!

Reklama