Reklama

V rozhovoru s mladým mužem, jenž vyrůstal mezi homosexuály, kteří byli přáteli jeho otce TADY, jsme slíbili, že vám nabídneme i pohled z druhé strany. Názor ženy, která si vzala muže, kterého milovala,a rozváděla se s gayem, rozhodnutým odejít s přítelem. Tady je…

„Seznámili nás vlastně naši psi,“ začíná vyprávět paní Ludmila příběh, který je těžko uvěřitelný.

Ne proto, že její manžel postupem času a v manželství, které obohatil dvěma syny, zjistil, že je gay, ale spíše proto, že přes indicie, které tu byly, prakticky do poslední chvíle naprosto nic netušila.

Byli jsme kamarádi

„Měla jsem Pavla ráda, ale tak nějak jinak. Choval se odlišně než jiní chlapci v jeho věku. Byl galantní milý, pozorný, šarmantní a měl dívku. I já měla v té době svého kluka. Tohle bylo jiné. Bylo to přátelství a já si ho vážila.

Čím dál víc jsme byli spíše spolu než se svými oficiálními protějšky. Přestože Pavel měl velký zájem o dívky, ke mně se choval jako k někomu, kdo je nedosažitelný.

Chodili jsme prakticky tajně do divadla, na operu, na balet. Byla jsem ráda, že to ještě někoho druhého v mém věku zajímá.

Postupně jsme se zamilovali.

lJenže. Já byla z prominentní čtvrti a on z dělnické. Dnes vám to bude připadat směšné, ale tehdy to byl dost problém. Hlavně to byl problém našich rodičů. Hlavně mých.

Byla jsem vychovávaná hodně přísně, v rámci konvencí, jeho matka byla zatvrzelá katolička a z mého pohledu dost zlý člověk. Hlavně, že měla mozoly na kolenou od klečení v kostele. A to teď nemyslím jako nadsázku, ona je měla doopravdy,“ vzpomíná Ludmila.

„Domluvili jsme se, že se vezmeme. Domluvili jsme se, že to uděláme tajně. Stejně by nám to nikdo nedovolil.

Snad týden přes svatbou, kterou jsme plánovali jen se svědky a někde v ústraní, se to naši dozvěděli a hlavně kvůli lidem nám uspořádali veselku.

Přestože moje máma napřed nemohla přijít Pavlovi na jméno, postupně si ho tak zamilovala, že jeho názoru dávala zcela otevřeně přednost před mým.

On byl takový. Každého si dokázal získat na svou stranu, každý ho měl rád, každý mu šel na ruku. Nakonec i moji rodiče. Byli z něho celí pryč.

Otěhotněla jsem klasicky o svatební noci.

Pavel pro nás sháněl bydlení a naskytla se možnost koupit dům. Je to tenhle dům, co v něm stále bydlím se svými syny.

Tehdy jsme na něj logicky neměli.

Stačilo ale, aby se Pavel před mojí matkou jen zmínil, že cosi potřebuje. Ani ty peníze nechtěl. Doslova mu je vlastně vnutila.

Dům byl dost zdevastovaný a potřeboval hodně oprav. Žádný problém pro Pavla.

Během chvíle mu tady pracovalo téměř zdarma mnoho kamarádů a kamarádů těch kamarádů. Nechápala jsem, kde se všichni vzali, ale byla jsem ráda. Alespoň jsem jim vařila. Někdy přespali, jindy jeli domů, aby pak zase přišli.

Manžel chodil do práce a já byla doma se řemeslníky a těšila se na miminko. Pavel chodil domů okolo sedmé hodiny večer.

Ano, spali jsme od začátku odděleně, ale to byl můj nápad. Já už od dětství nechtěla spát s nikým v posteli celou noc. Prostě to tak mám.

Manžel spal ve vedlejší místnosti.

Byli to kamarádi.

Muži, cizinci, které zmiňuje můj syn, byli jeho kamarádi. Přátelé. Neměla jsem nejmenší důvod tomu nevěřit. Chodil domů večer a přece v noci jsem tam byla já. Ano, věnoval se jim, ale věnoval se i nám. V té době už jsme měli dva syny.

Já se na ně kolikrát i těšila, protože byli nesmírně milí, přivezli vždy spoustu dárků, mně, manželovi i dětem. Byli zábavní a manžel s nimi byl rád. Byla jsem ráda, že je spokojený, a on byl velice pozorný ke mně i dětem,“vzpomíná žena.

„Jednou manžel vyprávěl, že ti jedni dva kamarádi spolu žijí. Nevěděl to. Alespoň to říkal. Dělal si z toho legraci, když mi to vyprávěl. O homosexuálech se v té době skutečně moc veřejně nemluvilo. Bylo to takové jakože tabu.

Možná to opravdu řekl schválně, možná chtěl, abych tušila, že něco takového je, a možná sondoval, jaký budu mít názor. Víte, on neuměl lhát. Nikdy.

S ohledem na jeho výchovu a matku permanentně klečící byla homosexualita z jeho pohledu i hřích.

Možná proto se trápil, byl pod obrovským tlakem, ale to jsem tehdy vůbec netušila.

Neměla jsem důvod. Věnoval se synům, věnoval se mně. Ano, věnoval se i svým kamarádům, kteří se zase věnovali nám.

Když bylo Petrovi asi kolem sedmi let, chtěl chodit na šerm.

Vzala jsem ho a odvedla do školy. Nevzali ho. Bylo mu to moc líto.

Tehdy nabídl manželův kamarád pomoc. Že prý ho vezme do baletu, když ho nevzali na ten šerm.

Byl to hodně známý tanečník. Sólista Smetanova divadla.

Petr sice chtěl spíš na judo, ale nakonec jsem měla dojem, že ho tanec baví. I když, pravda, moc dlouho to nevydržel a převážilo to judo.

Manžel se měnil.

Byl nervózní, ustaraný, smutný. Chvílemi byl najednou i výbušný. Cítila jsem, že ho něco trápí, ale netušila jsem co.

Jednou se mi svěřil, že má asi nějaký problém.

V té době jsem se tak pohádala s tchyní, že jsem po ní hodila kalkulačku. Tehdy vypadaly kalkulačky opravdu jinak než dnes. Vlastně jsem po ní hodila takovou malou skříň.

Poprvé se Pavel postavil na její stranu a zůstal u ní, zatímco já šla domů. Ten večer volal jakýsi muž a narážel na manželovo zaměření.

Jestlipak vím, kde a s kým právě je. Nevěděla jsem ani náznakem. Začalo mi to ale vrtat hlavou a manžela jsem se zeptala. O telefonátu jsem mu řekla.

Rozčílil se.

Na mou otázku, která byla hodně přímá, mi ale tehdy řekl, že si není jistý. Bylo to myslím poprvé, co si to on sám vnitřně přiznal jako problém.

Odstěhoval se k matce. Domnívám se, že to udělal proto, že mi už nedokázal lhát.

Zůstala jsem s chlapci sama.

I když manžel za nimi jezdil každý víkend. Choval se hezky i ke mně. O víkendu navařil, uklízel, nechával mě spát. Vlastně se zase postaral o to, že jsem se na něho nezlobila.

Najednou přišel papír k rozvodu, a to mě naštvalo. Netušila jsem…

Jela jsem za ním do práce. Nic moc neříkal, ale dal mi adresu na nějakého sexuologa, a že prý tam mám jet.

Jela jsem,“ vypráví Ludmila.

Váš muž je homosexuál

„Byl to právě tenhle lékař, který mě poprvé postavil před holý fakt, že můj manžel je gay.

Ovšem forma, kterou mi to řekl, byla skutečně prací profesionála. Vysvětlil mi, že se trápí, že za ním přišel s přesvědčením, že se mýlí, potřeboval se ujistit, že to není pravda.

Jenže to byla pravda, a když mu to ten doktor předložil, byl zdrcený.

Musel mu vysvětlovat, že za to nemůže, že to není jeho vina. On sám nechápal, jak je to možné, že tedy když je takový, že má děti a manželku.

Ten doktor to stejné musel vysvětlit i mně. Nechápala jsem to stejně jako manžel.

Odcházela jsem z ordinace ne zklamaná, ne naštvaná, ale s pocitem, že Pavla chápu.  Že je mi to líto, že s ním soucítím a vím, jak je to těžké.

Jela jsem rovnou za ním.

Ptala jsem se ho, proč mi to neřekl sám. Byla jsem klidná. Překvapilo ho to. Přímo bych řekla, že byl z mojí reakce konsternovaný.

Jenže. Co jsem mohla dělat? Bylo to tak a vlastně jsem si uvědomila, že jsem úplně bezmocná proti takové věci.

lNebylo koho obvinit. Na koho žárlit.

Zeptal se tehdy: „A ty jsi nic nepoznala? Ničeho jsi si nevšimla?“

Nepoznala. Prostě je to tak.

Bylo mi 34 let a stála jsem tam jako... za bezmála 15 let manželství jsem nic nepoznala. Ale ani on si nic nepřiznal.

Manžel se nastěhoval k příteli. K tomu baleťákovi.

Jezdil dál za syny. Jeho přítel zemřel. Hodně ho to sebralo.

Postupně si našel jiného, ale i toho přežil.

Manžel zemřel na rakovinu, ve svých 49 letech.

Milovala jsem ho vlastně stále. I přes to všechno. Vlastně jsem neměla důvod to mít jinak.

Miloval své děti, byl nesmírně hodný na mě. Byl příjemný k druhým lidem a díky tomu oblíbený. Za svou orientaci nemohl.

Co bych na něm měla nenávidět??

Je mi líto, že můj syn má vzpomínky, jaké má, a beru to hodně vážně. Možná jsem svého muže měla tak ráda, tolik jsem chápala a chtěla chápat, že jsem hodně věcí neviděla.

Co v sobě nosí druhý syn, naprosto nevím. Nikdy mi nic neříkal.

Jsem ráda, že teď alespoň tuším, co skrývá Petr. Promluvím s ním,“ říká závěrem starostlivě paní Ludmila.


Je vůbec možné žít 15 let vedle muže, který je gay, a nevšimnout si toho? Je možné to naopak tolik let skrývat?

V dnešní době internetu, otevřeného kanálu informací a minima tabu se to zdá jako utopie. Ale když si člověk uvědomí, o jaké době se vůbec bavíme, už to nezní tak neskutečně.

Jestliže se jeden snaží to skrýt a druhý o tom s odpuštěním ví prakticky starou belu, jestli je informací tak žalostně málo, pokud se celá společnost tváří, že něco pomalu neexistuje, tak to asi evidentně tak nemožné není.